Podpatky a já

Moje podpatky

Přiznám se bez mučení jsem holka, co má ráda podpatky. Ta láska k botám na vysokym podpatku se ve mě zrodila už někdy v hodně rannym dětství. Myslim, že to bylo někde mezi těma úžasnejma podpatkama jedný z mých dvou babiček, tý co měla ruský předky, tý co měla tak nalakovaný vlasy, že i když jsem na ně šáhla tak se moje ruka od tý ztuhlý nádhery úplně odrazila, pro mě jev naprosto fascinující.Právě tý co měla ták nádherný papuče na doma, takový rudý na nízkym podpatku jen tak na klapání, olemovaný zlatou stuhou a hlavně s tím jemným pírkem. Pane jo ty byly tak úchvatný, že se ale absolutně  nedaly srovnávat s rohožovejma platfomama nebo těma parádníma dřevákama, který nosila moje bohémská máma. No a to už vůbec nemluvim o tý jemný eleganci mojí druhý babičky. O jejich botách na malym podpatku, pche to že stály majlant moje dětský srdce neřešilo, ne já jsem prahla po tom peříčku a červenym saténu.

Hipísácký

Ano, kdykoliv jsem se dostala k těm saténovejm nádherám, tak jsem je z nohy nesundala a právě tam se rozhodl můj sen o chození na podpatcích. "Až budu velká, mami, koupim si přesně takový boty a na podpatku budu chodit pořád!"

Tak pár let jsem si na ně musela počkat a ne do tanečních jsem si žádný kramfleky nepořídila, až takovej blázen jsem nebyla. Moje nerytmický motání se po parketu a nekorodinovaný pohyby, tfuj jak to může někdo pochopit, kdy tam stoupnot tou levou a pravou, když ten rytmus člověk prostě neslyší, tak tyhle pohyby by fakt byly už snad jen zlepšený, kdybych tam dusala nohou opodpatkovanou. Na druhou stran uej fakt, že by to na nejedné mladické noze zanechalo trvalou vzpomínku a možná i místo v jinošském srdci?

Ne, první boty na podpatku jsem si koupila, když mi bylo patnáct nebo šestnáct, dodnes je před sebou vidim. Hnědý, s přezkou s malým prolamováním na širokým podpatku pro mě na tehdy závratných šesti centimetrech? No, ty bláho dodnes si pamatuju ten první výlet. Ten první moment, kdy konečně i já jdu na podpatcích. Zádrhel nastal už cestou na autobus, normální dobíhačka za roh teda asi tak tři minuty pěšky se protáhla na dobrejch deset minut. Běhání bylo absolutně mimo mísu, jenom chůze se za deset metrů proměnila v bodání hřebíků do šlapek, nevim, možná to mělo co dělat se stylem chůze sloního stáda v trysku, no minimálně to tak znělo, když se moje náctiletá maličkost nesla ulicí za hlasitýho duch, duch jak klapaly moje boty spouštěný z klasický chůze nášlap na patu plácnutí na šlapku. Panebože to bolelo. Po dvou hodinách v mejch vysněnejch botech jsem si řikala, že mučení bodání jehel do šlapek nohou je fakt děsivý. Po třech hodinách jsem si byla jistá, že bych možná mohla bejt i fakírem. Po čtyřech hodinách jsem věděla, že mám nějakou vrozenou vadu, která mi znemožňuje bezbolestnou chůzi na podpatkách. Ale nenechala jsem se odradit a trpěla než se moje tělo rozhodlo chodit jinak.

Tyhle jsou náhodou pohodlný, děsně hlavně po třech hodinách stání

Moje vášeň pro podpatky se natrvalo rozmohla po přestěhování do New Yorku, kde mi ceny dovolily si nakoupit ve slevách a akcích boty od Calvina Kleina, taky moje tchýně se stala perfektnim zdrojem bot na podpatku neb ona ráda nakupuje a honí slevy a já jsem ráda ten příjemce jejích výprav a honů.

Jenže moje podpatková kariéra byla přerušena těhotenstvím, porodem, přenášením mini chlapíka z místa na místo a místo podpatků jsem začala nosit barefooty, ono to běhání do práce a z práce má taky svoje výhody v těch pohodlenejch šlupkách a po loňskym fiasku, kdy jsem sebou třískla při přebíhání silnice, sedřela si koleno, zvrkla kotník a odřela na kost prst, to všechno před Starbucksem a fakt mě sbírali tři lidi z ulice a ne, scénárista nedosadil do tak úžasný scény svalnatýho hasiče, ale dva moc milý ale normální týpky a jednu mamku s kočárkem, jsem dala na čas podpatkám sbohem.

Jenže už je to tu zas, ta horečka podpatků, moje oči se zálibně dívají jinejm ženskejm na boty. Newyoský perfektně betonový chodníky vábí svojí rovností, jo New York to je ráj na podpatky, dlažební kostek jako šafránu.

Dneska jsem si po hodně dlouhý době zase vyšla, u dveří mě varovala máma, abych si nezapomněla přibalit svoje normál šlupky, prej je vedro a já nezvyklá. Ach jo, proč musí mít pořád pravdu, ale na druhou stranu zřejmě dospívám neb jsem jí poslechla. Tak a jdu do toho, nohy zvykáma a trpím, ale co bych jako ženská neudělala pro parádu.

Ďábel i já nosíme Pradu

Hele jak jsou vysoký

Během focení se žádná noha nezlomila

Mám je