Přeskočit na hlavní obsah

Podpatky a já

Moje podpatky

Přiznám se bez mučení jsem holka, co má ráda podpatky. Ta láska k botám na vysokym podpatku se ve mě zrodila už někdy v hodně rannym dětství. Myslim, že to bylo někde mezi těma úžasnejma podpatkama jedný z mých dvou babiček, tý co měla ruský předky, tý co měla tak nalakovaný vlasy, že i když jsem na ně šáhla tak se moje ruka od tý ztuhlý nádhery úplně odrazila, pro mě jev naprosto fascinující.Právě tý co měla ták nádherný papuče na doma, takový rudý na nízkym podpatku jen tak na klapání, olemovaný zlatou stuhou a hlavně s tím jemným pírkem. Pane jo ty byly tak úchvatný, že se ale absolutně  nedaly srovnávat s rohožovejma platfomama nebo těma parádníma dřevákama, který nosila moje bohémská máma. No a to už vůbec nemluvim o tý jemný eleganci mojí druhý babičky. O jejich botách na malym podpatku, pche to že stály majlant moje dětský srdce neřešilo, ne já jsem prahla po tom peříčku a červenym saténu.

Hipísácký
Ano, kdykoliv jsem se dostala k těm saténovejm nádherám, tak jsem je z nohy nesundala a právě tam se rozhodl můj sen o chození na podpatcích. "Až budu velká, mami, koupim si přesně takový boty a na podpatku budu chodit pořád!"

Tak pár let jsem si na ně musela počkat a ne do tanečních jsem si žádný kramfleky nepořídila, až takovej blázen jsem nebyla. Moje nerytmický motání se po parketu a nekorodinovaný pohyby, tfuj jak to může někdo pochopit, kdy tam stoupnot tou levou a pravou, když ten rytmus člověk prostě neslyší, tak tyhle pohyby by fakt byly už snad jen zlepšený, kdybych tam dusala nohou opodpatkovanou. Na druhou stran uej fakt, že by to na nejedné mladické noze zanechalo trvalou vzpomínku a možná i místo v jinošském srdci?

Ne, první boty na podpatku jsem si koupila, když mi bylo patnáct nebo šestnáct, dodnes je před sebou vidim. Hnědý, s přezkou s malým prolamováním na širokým podpatku pro mě na tehdy závratných šesti centimetrech? No, ty bláho dodnes si pamatuju ten první výlet. Ten první moment, kdy konečně i já jdu na podpatcích. Zádrhel nastal už cestou na autobus, normální dobíhačka za roh teda asi tak tři minuty pěšky se protáhla na dobrejch deset minut. Běhání bylo absolutně mimo mísu, jenom chůze se za deset metrů proměnila v bodání hřebíků do šlapek, nevim, možná to mělo co dělat se stylem chůze sloního stáda v trysku, no minimálně to tak znělo, když se moje náctiletá maličkost nesla ulicí za hlasitýho duch, duch jak klapaly moje boty spouštěný z klasický chůze nášlap na patu plácnutí na šlapku. Panebože to bolelo. Po dvou hodinách v mejch vysněnejch botech jsem si řikala, že mučení bodání jehel do šlapek nohou je fakt děsivý. Po třech hodinách jsem si byla jistá, že bych možná mohla bejt i fakírem. Po čtyřech hodinách jsem věděla, že mám nějakou vrozenou vadu, která mi znemožňuje bezbolestnou chůzi na podpatkách. Ale nenechala jsem se odradit a trpěla než se moje tělo rozhodlo chodit jinak.

Tyhle jsou náhodou pohodlný, děsně hlavně po třech hodinách stání
Moje vášeň pro podpatky se natrvalo rozmohla po přestěhování do New Yorku, kde mi ceny dovolily si nakoupit ve slevách a akcích boty od Calvina Kleina, taky moje tchýně se stala perfektnim zdrojem bot na podpatku neb ona ráda nakupuje a honí slevy a já jsem ráda ten příjemce jejích výprav a honů.

Jenže moje podpatková kariéra byla přerušena těhotenstvím, porodem, přenášením mini chlapíka z místa na místo a místo podpatků jsem začala nosit barefooty, ono to běhání do práce a z práce má taky svoje výhody v těch pohodlenejch šlupkách a po loňskym fiasku, kdy jsem sebou třískla při přebíhání silnice, sedřela si koleno, zvrkla kotník a odřela na kost prst, to všechno před Starbucksem a fakt mě sbírali tři lidi z ulice a ne, scénárista nedosadil do tak úžasný scény svalnatýho hasiče, ale dva moc milý ale normální týpky a jednu mamku s kočárkem, jsem dala na čas podpatkám sbohem.

Jenže už je to tu zas, ta horečka podpatků, moje oči se zálibně dívají jinejm ženskejm na boty. Newyoský perfektně betonový chodníky vábí svojí rovností, jo New York to je ráj na podpatky, dlažební kostek jako šafránu.

Dneska jsem si po hodně dlouhý době zase vyšla, u dveří mě varovala máma, abych si nezapomněla přibalit svoje normál šlupky, prej je vedro a já nezvyklá. Ach jo, proč musí mít pořád pravdu, ale na druhou stranu zřejmě dospívám neb jsem jí poslechla. Tak a jdu do toho, nohy zvykáma a trpím, ale co bych jako ženská neudělala pro parádu.

Ďábel i já nosíme Pradu


Hele jak jsou vysoký

Během focení se žádná noha nezlomila
Mám je



Komentáře

  1. Taky miluju podpatky 😃 akorát s mojí výškou se pak tluču do hlavy o futra... Postnu k sobě 😉

    OdpovědětVymazat
  2. Taky miluju podpatky 😃 akorát s mojí výškou se pak tluču do hlavy o futra... Postnu k sobě 😉

    OdpovědětVymazat
  3. tak to bych do tebe nikdy neřekla,že jsi podpatková, botičková:):) jak jinak se s tebou cítím být napojená na stejnou vlnu, tak podpatky já teda vůbec,vždycky si říkám, proč to ty ženský dělaj, to belhání se na tvrdý dlažbě, ty umučený nohy , ty zmasakrovaný prsty v těch špičatých botách, ty určitě umrzlý nohy v takových botech v zimě.Tohle já bych si nikdy neudělala, na to se mám ráda a víc mi záleží na mě, než na mužských na který by to udělalo "dojem":) já miluju se líbit a i provokovat a dráždit/mírně na ulici:) / miluju být žensky ženská ale za cenu podpatků néé:) mě v tom děsně bolela záda bederní páteř a šlapky mě když bolí plosky nohou, tak na mě jde omdlení a bolí mě děsně hlava, takže já naposledy podpatky někdy v 16ti, to je 40let:) miluju běžecký Nike, ty nosím všude, už se nenamahám chodit v ničem jiným,chodím v nich tůry po horách i mám decentní černý do "společnosti":) ted to neber osobně u tebe to tak není,ale já myslím, že čím větší sebevědomí ženy, tím nizší podpatky:) ale u tebe to je to ta labutěnky na pantoflíčkách babičky, moje je měla taky, hned se mi vybavily:)

    OdpovědětVymazat
  4. Hehe....zřejmě dospívám, neb jsem ji poslechla... to známe :) Někdy dokonce jednám, jak by mi máma poradila, i když je 800 kiláků daleko a tejden jsme spolu nemluvily :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně