Jsem mamá, už je to tak

Mini chlapík, ve stavu buráka

Jsem máma, jako vážně, já jsem máma.  Už dva roky a pět měsíců jsem máma jednoho prťavýho mini chlapíka. Na jednu stranu utekly ty dva roky jako nic, na druhou stranu mi život před mini chlapíkem přijde jako úplně jinej život.

Jak je to možný, že já jsem teď ta na kterou se volá mámo? Když to má bejt přece moje máma, to moje máma mi má vařit večeři, tak jo pořád mi vaří a pořád mi to chutná daleko líp, než když si ty brambory udělám já. Jak je to možný? Se ptám já? Pořád si pamatuju ten pocit, když mě moje máma uspávala, jenom ona mě uměla tak parádně přikrejt, nikdo jinej a teď to dělám já tomu mrňousovi. Teď to mám bejt já ta zodpovědná?

Na to, že toho ufouna z břicha mít ráda jsem byla připravená úplně v pohodě, "máme kocoura a měli jsme psa, tak vímm přesně jaký to je," jsem tvrdila během těhotenství.

Na ten první mini chlapíkův dlouhej pohled těsně po porodu jsem taky byla připravená, na předporodních kurzech nám řekli, že si nás to mimino dlouhym pohledem zaháčkuje, očuchá mámu z venku a naše hormony se smíchaj.

Mini chlapík a jeho babá

Ale, co mě fakt dostalo, byl ten moment, kdy mi odnesli mini chlapíka na přezkoušení sluchu s tím, že mi ho přivezou na laktační kurz. Jdu na laktační kurz, nesu směšně velkej kojící polštář, vejdu do místnosti a tam asi deset mamin a jejich novomimina. Všichni na světě jeden den a já s polštářem a bez mini chlapíka. Dívám se kolem, na dveře a zase kolem, jedno enormě velký mimino brečí, taky bych brečela, když vidim jeho mámu, která chodit teda rozhodně nemůže, "no pane jo," lítaj mi myšlenky hlavou, "jak takovýho obra mohla vůbec ze sebe dostat?" Myslim na všechno kolem jenom, abych zahnala ten pocit paniky, že nemám toho pidi chlapíka vedle sebe. Hodina začíná a moje novorozený, měsíc nedopečený mimino nikde, "kde sakra je? Se flákají to je jasný." Ze zoufalství upínám myšlenky na tu Rusku, s obr miminem, "je to Ruska, žádný jiný mimino takhle obří bejt nemůže!" Mini chlapík pořád nikde, "pane bože, já se to kojení nenaučim, oni mi ho ztratili!" "Je to Ruska," jsem měla pravdu, její máma jí zrovna přinesla kojící polštář. Mini chlapík pořád nikde, jako zpoždění už mají asi tak pět minut! Začínám se potit a nutně potřebuju mít toho mrňouse vedle sebe, jinak se rozbrečím! "Hele, koukejte, už mám slzy na krajíčku." Najednou se otevřely dveře a sestřička mi přiváží mini chlapíka. Ta úleva, je u mě, mám ho, je celej, krásnej, tak dlouho jsem byla bez něj, celejch dvacet minut! Ani vtipná poznámka sestry o tom, že moje dokonalý dítě je spíš malej buráček než mimčo mě nerozhodí, on je u mě a je můj dokonalej. Ufff, tak tohle je ta mateřská láska? To si teda nejsem jistá, jak to dám do konce života.

Fakticky je to divný, prostě vyklopim dítě a teď se starej, aby neumřelo hlady, aby nenastydlo, aby se mu, nedej bože, něco nestalo, aby bylo šťastný, našlo si dobrýho partnera, sakra práce!! Jak nás ale uklidnil Amík ještě v porodnici, tak těžký to bejt nemůže, protože děti jsou tuhý a přežijou hodně!

Mamá nosič 

Poznámka autorky, během sepsání tohoto článku trpěl jen jeden mini chlapík, chuděra byl donucen jít spát, během uspávací doby, musel vypít tři flašky tekutiny,  neb jeho hrdlo bylo vyschlé z úpělnivého volání Mamá, mamá, nějaká tekutina mu zůstala neb musel jednou na nočník, to mu ale zase vyprahlo jeho břicho a tak teď leží a třímá v ruce svoji čtvrtou flašku.

Mini chalpík jako Michelinnka

Mamá a její máma

Mamá jako mini chlapíkův přenosný vůz 

Mini chlapík a jeho mamá a máma mamá znamá taky jako babá