Po radiaci...a léčba jede dál

Jsem teď v období po radiaci, pane jo, to to zní krásně. Jsem ozářená země s nebezpečným radiačním znamením vznášející se nad hlavou. Ne, není to vidět, v noci nesvítím a ani nehoukám při projití anti radiačním detektorem.

Moje tělo se jen pomalu vzpamatovává z té intenzivní části léčby. A ano, měli pravdu ti, co tvrdili, že post radiační únava se dostává na vrchol dva až tři týdny po ukončení radiace. Bohužel člověk netuší, kdy na něj ta únava přijde a když přijde, tak to stojí za to. Ten pocit, že nemůžu únavou mluvit a cesta na záchod se tak stává menší válkou těla s hlavou: "Fakt potřebuješ teď zrovna čůrat? Nemohlo by to počkat, tak pět, čtyřicet minut?" Ptá se hlava těla. Spaní nezabírá, sezení nezabírá.  Kafe piju po litrech a přemýšlím nad několika čárama kokainu. Vždyť není nic víc sexy než si šňupnout ze srolovaný dolarovky a budu jako z Pulp Fiction.

Co mi pomáhá je moje snaha rozhejbat svoje tělo. Ob den vyrážím na kole se zátěží v podobě mini chlapíka. To dítě už má skoro váhu pytle s pískem, jen je s ním mnohem větší legrace. "Jen cvičte čím víc tím rychleji se vaše tělo vzpamatuje z léčby." Zní mi v hlavě při funění do kopce slova mojí doktorky. "Mamá stop, red light," upozorňuje mě zezadu dětský hlásek. Moje tělo se hojí. A pomáhá k tomu nejen ten pohyb, ale i ten mluvící pytel písku.

Z radiační nálože se pomalu dostávám. Moje prso vypadá jako bych si ho úmyslně opalovala do čtverečku. Mohla bych teď jít haute cotoure přehlídku, vždyť ty tělesné anomálie jsou tak v kurzu! Úplně to vidím, ten model!
Moje prso se hojí, hojí se i uvnitř a občas třeba po ráně dřevěnou kostkou nebo plechovým autíčkem to fakt bolí hodně.

Ta nejintenzivnější část léčby je opravdu za mnou. Co mi zbývá? Tak jenom dokončení biologické léčby, kdy si jednou za tři týdny jdu sednout do svýho oblíbenýho křesla na infúzní stanici. Ta půlhodinová kapačka mě už nerozhodí, stejně to mám jenom do ledna. Ano, vychází mi to na rok to kapání a ten graf, kterej mi před začátkem chemoterapie nakreslila doktorka na papír, dostal ale úplně jinej rozměr. Nějak to z toho křesla po sedmi měsících kapání začíná vypadat jinak, tak trochu dlouze.

Moje kapačka má jeden skvělý vedlejší účinek. Pokaždý tak týden po použití vypadám jako puberťačka neb se můj krásný obličej obsype beďary. No není to paráda být takhle i po tolika letech ve spojení se svým pubertálním já? Jednou za tři týdny se tak omladím, že mě nechtějí pouštět do barů a vyhazovači nevěřícně koušou do mého řidičáku a zkoušejí tak jeho pravost. Klika, že newyorští důchodci nejsou tak drsní jako ti pražští, jejich nesmělost mě ušetřila nejednu ránu holí jako náhodnému zástupci naší nevychované mládeže.

Léčba pokračuje....