Přeskočit na hlavní obsah

Po radiaci...a léčba jede dál



Jsem teď v období po radiaci, pane jo, to to zní krásně. Jsem ozářená země s nebezpečným radiačním znamením vznášející se nad hlavou. Ne, není to vidět, v noci nesvítím a ani nehoukám při projití anti radiačním detektorem.

Moje tělo se jen pomalu vzpamatovává z té intenzivní části léčby. A ano, měli pravdu ti, co tvrdili, že post radiační únava se dostává na vrchol dva až tři týdny po ukončení radiace. Bohužel člověk netuší, kdy na něj ta únava přijde a když přijde, tak to stojí za to. Ten pocit, že nemůžu únavou mluvit a cesta na záchod se tak stává menší válkou těla s hlavou: "Fakt potřebuješ teď zrovna čůrat? Nemohlo by to počkat, tak pět, čtyřicet minut?" Ptá se hlava těla. Spaní nezabírá, sezení nezabírá.  Kafe piju po litrech a přemýšlím nad několika čárama kokainu. Vždyť není nic víc sexy než si šňupnout ze srolovaný dolarovky a budu jako z Pulp Fiction.

Co mi pomáhá je moje snaha rozhejbat svoje tělo. Ob den vyrážím na kole se zátěží v podobě mini chlapíka. To dítě už má skoro váhu pytle s pískem, jen je s ním mnohem větší legrace. "Jen cvičte čím víc tím rychleji se vaše tělo vzpamatuje z léčby." Zní mi v hlavě při funění do kopce slova mojí doktorky. "Mamá stop, red light," upozorňuje mě zezadu dětský hlásek. Moje tělo se hojí. A pomáhá k tomu nejen ten pohyb, ale i ten mluvící pytel písku.


Z radiační nálože se pomalu dostávám. Moje prso vypadá jako bych si ho úmyslně opalovala do čtverečku. Mohla bych teď jít haute cotoure přehlídku, vždyť ty tělesné anomálie jsou tak v kurzu! Úplně to vidím, ten model!
Moje prso se hojí, hojí se i uvnitř a občas třeba po ráně dřevěnou kostkou nebo plechovým autíčkem to fakt bolí hodně.

Ta nejintenzivnější část léčby je opravdu za mnou. Co mi zbývá? Tak jenom dokončení biologické léčby, kdy si jednou za tři týdny jdu sednout do svýho oblíbenýho křesla na infúzní stanici. Ta půlhodinová kapačka mě už nerozhodí, stejně to mám jenom do ledna. Ano, vychází mi to na rok to kapání a ten graf, kterej mi před začátkem chemoterapie nakreslila doktorka na papír, dostal ale úplně jinej rozměr. Nějak to z toho křesla po sedmi měsících kapání začíná vypadat jinak, tak trochu dlouze.

Moje kapačka má jeden skvělý vedlejší účinek. Pokaždý tak týden po použití vypadám jako puberťačka neb se můj krásný obličej obsype beďary. No není to paráda být takhle i po tolika letech ve spojení se svým pubertálním já? Jednou za tři týdny se tak omladím, že mě nechtějí pouštět do barů a vyhazovači nevěřícně koušou do mého řidičáku a zkoušejí tak jeho pravost. Klika, že newyorští důchodci nejsou tak drsní jako ti pražští, jejich nesmělost mě ušetřila nejednu ránu holí jako náhodnému zástupci naší nevychované mládeže.

Léčba pokračuje....




Komentáře

  1. Tvůj optimismus se mi fakt líbí!!! Myslím, že to je tvá nejlepší terapie. :-) Měj se krásně, Ivana.

    OdpovědětVymazat
  2. Já si tu poprskala dítě! Ale jsem ráda, že Ti ten humor zůstal. 😉
    A mimochodem, vůbec tu nejsou fotky s parukama, nosíš je vůbec? Já bych se na to vykašlala. Krátký vlasy Ti opravdu seknou a vypadáš v nich víc sexy než Halle Berry (alias Halí Belí, jak by řekl můj malej synovec) ☺️

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak jsme slavili Chanuku ve Vermontu

Já vím, že je po svátkách, ale pro nás, kterým skončila Chanuka teprve 29. prosince se to až tak nezdá. Letos jsme se rozhodli pojmout svátky sto procentně po židovsku. Žádný stromeček a žádný dárek ráno nebo večer, prostě jenom svíčky na svícnu a dárek každý večer.  Ona ta Chanuka je pro děti  úplně dokonalá, osm nocí, osm slavnostě naladěných večerů a osm dárků. No prostě paráda. Už od Halloweenu se mě chlapík každý ráno ptal: "Mami a Chanuka bude kdy?" Ono to pětiletý dítě ten pojem o čase až tak nemá a tak ač jsem se snažila jak jsem chtěla, měla jsem štěstí, když se mě zeptal jen jednou denně. Chanuka je svátek pohyblivý a je každý rok jindy, letos se kryla s Vánocema parádně a my si užívali od 22. až do 29. prosince. Chanuka je svátek světel, každý večer se zapaluje jedna svíčka na osmi ramenném svícnu přitom se zpívá a jí smažená jídla. Ona ta Chanuka je totiž oslavou oleje, který vydržel oblehaným povstalcům místo jednoho dne, dní osm. Prý něco jakko kdyby b...

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v ...

Když se na chvilku zastaví dech

8 dní poté Na začátku prosince na svoje narozeniny jsem si nadělila docela divnej dárek. Našla jsem si takovou malou, kulatou, bulku v prsu. Zastavil se mi dech. Strachem, představou, co všechno to může bejt. C ojsem udělala? Šla jsem na internet. Největší blbost co může člověk udělat? Asi jo. Po chvilce vyklidnění jsem šla za Amíkem. Zastavil se mu dech. Amíkova noční můra? Amíkova máma prodělala před 23 lety rakovinu prsu s následnou mastektomií. Noční můra, hadr, takový to prožití vašeho nejhoršího strachu a noční můry v jednom. Amíkovi bylo tehdy 12 let. Internet mi nestačil a tak jsem se objednala k doktorovi. Vždyť proč se dohadovat, když se to dá všechno zjistit. Za tejden po nálezu jsem byla s Amíkem a jeho mámou v nemocnici na vyštřeních. Mám štěstí, Amíkova sestra, moje švagrová je doktorka v jedný rakovinový nemocnici v NYC. Klasicky jako ve všech americkejch nemocnicích jsem si musela nejdřív zjistit, jestli berou moje pojištění. Ano, berou jenže jsem si mus...