Přeskočit na hlavní obsah

Jedem k Amišům



Zítra ráno jedeme na výlet, hurá, hurá! Jedeme na dvou až třídenní výlet k Amišům jo, jo přesně k těm jak tam s nima hraje Harrison Ford ve filmu Svědek. Těm jak nosej ty černý klobouky a jezděj bričkama taženýma koňma a jak celkově opovrhujou jakoukoliv technikou, pokud neni minimálně dvěstě let stará.

Amišové jsou novokřtěnecká sekta původně ze Švýcarska a německého porýní, taky že pořád německy mluví, teda mají tu němčinu asi tak tři sta let starou, ale jinak tam furt je. Nám jako lidem, který nejsou Amišové říkají engliš jako, že všichni mluvíme anglicky. No tak u Amíka to ještě půjde ta engliš, ale nevím jak si mezi sebou vysvětlí mě a mojí mámu, na druhou stranu si to budou vysvětlovat tou zastaralou němčinou, tak se snad nechytnem.

Kupodivu Amišové nežijí tak daleko od New York City, je to na Ameriku vlastně za rohem, slabý tři a půl hodinky autem, kousek od Philadelphie a kdyby Rocky Bilbao nebyl línej a byl ochotnej běhat v tréninku mimo město, tak by se k Amišům dostal hnedle.

Co zarazí každýho turistu, engliše, když se ocitne v Amišským centru kolem města Lancaster jsou názvy okolních městeček, jedno se jmenuje Intercourse tedy Soulož pak tam máme Blue balls teď si nejsem jistá jednoslovným názvem, ale je to defacto stav hodně vzrušenýho muže, kterýmu se soulož zarazí těsně před, odtud tedy ty modrý koule.


A kde budeme bydlet my? V Amišský rodině mezi městečkem Soulož těsně u Modrejch koulí. Původně jsem nás zabůkovala na tři noci, ale Amík se nakonec cuknul, že si není jistej a tak to máme na noci dvě, s tim, že zejtra budeme mít véču s celou rodinou, pět dětí a rodiče. No uvidíme jaký to bude. Trochu se bojím, aby to neprotáhli s modlením před jídlem, protože si nejsem jistá, jak moc udržim mini chlapíka v klidu a nerušený konteplaci.

A co se tam tak dá dělat, tak poblíž Amišský krajiny je Gettysburg, bitevní pole, kde se porval Sever s Jihem, třeba nás to rozveselí až nás rodina pošle spát bez jídla, za nemodlení se. Mini chlapíkovi se definitivně bude líbit jak tam jezděj těma kočárama. Jen si nejsem tak úplně jistá, jestli ho nechám se na jednom projet. Když jsme tam byli minule tak jsme se jako správní turisti tou bričkou samozřejmě projet museli. Vezl nás tehdy jeden neuvěřitelně starej Amiš. Jako jízda to byla parádní a nezapomenutelná, to zas jo. Dvakrát jsme se málem převrhli, jendou se koně mírně splašili a při nájezdu do silnice do nás málem najelo pět aut, člověk by řekl, že to mají po životě v kočáře přece jenom zmáklý, no nemají.

Teď je tu u mě máma a ptá se mě: "Myslíš, že se tam bude dát umejt, nebo nám daj lavór se studenou vodou a pumpu?" No rodina je natěšená na víkend bez elektroniky, tak moc, že máma si prej šampon brát nebude, prej dostane lojový mejdlo a Amík se šel raději opít s kamarádem. Vzhůru do divočiny.



amisske_prehozy
Amišové jsou známý quiltama, jak by řekl Cimrman za dlouhejch zimních večerů je lepší dělat quilty než čučet do zdi
brička_amišové
Bričky mají i blinkry a brzdící světla

amišská_farma
Typická amišská farma se silama

amišská_krajina
Klasický obrázek z okolí Lancasteru, PA


Prádlo vlaje všude

okolí_Lancasteru_Pennysylvanie

Komentáře

  1. Už se těším na článek o výletě :-) amishove mě vždycky fascinovali... A hezké fotky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díký, na článku se pracuje a musím říct, že je to fakticky fascinující

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Život a rakovina

V prosinci to budou dva roky, co jsem si našla takovou kulatou bulku v prsu. V půlce ledna to budou dva roky, co jsem prodělala operaci. Na konci ledna to bude rok, kdy jsem naposledy seděla na křesle vedle hlavy mi bzučel motorek, který mi do žil vehnával infuze. Jsem v remisi. V prosinci to bude rok, kdy jsem se složila. Prostě jsem se jeden den ráno probudila a nebyla schopná souvislé myšlenky. Moje hlava fungovala mimo moje tělo. Pamatuju si, jak jsem v poledne stála u vody a poprvé mi hlavou proběhlo, že skok do vody by nebyl až tak špatným řešením. Odvrátila jsem pohled od vody, došla k lavičce, začala se chvět, správně navolit Amíka na telefonu se mi podařilo až na desátý pokus. Dali jsme si sraz u tchýně, bylo to pro nás oba nejrychlejší. Podle nejnovějších studií každá čtvrtá žena diagnostikovaná s rakovinou prsu trpí post traumatickým symptomem. Deprese jsou ještě častější. Naše tělo trpí chemickou nerovnováhou a pro mnohé z nás, je chemická nerovnováha ještě přidaná

Maršmeloun nebo že by Marshmallow? Každopádně Amerika je definitivně sladká

Nikdy nejsi dost stará na to, abys ochutnala pravý americký smores...ps mami nejsi stará to je jasný, to je jenom takovej nápis, chápeš?! Někdy je to skvělý vidět jak rozdílně jsme s Amíkem vyrůstali. Tak třeba takový rozdělaný oheň u Amíka jasně evokuje chuť na maršmelouny, zatímco já bych spíš hledala nějakou tu uzeninu. Jediný na čem se perfetkně setkáme je hledání klacků a špachtlí. Až do tohohle léta jsem tak nějak nedokázala setřást tu chuť takovýho toho těsně porevolučního maršmelounu, který nám kupovala babička. S bráchou nám dodnes naskakuje husí kůže při vzpomínce na babiččin hlas: "Hádejte, co jsem vám přinesla? To jak vám to tak strašně chutná." Absolutně nechápu, proč a kdy přesně se babička rozhodla, že nám maršmelouny děsně chutnají a že se bez nich absolutně neobejdem. A tak zatímco si Amík užíval nad ohněm opékaných maršmelounů s čokoládou, já olizovala z prstů pachuť prášku, do kterého byly ty naše maršmelouny zabalené a zoufale se dohadovala s bráchou