Jedem k Amišům

Zítra ráno jedeme na výlet, hurá, hurá! Jedeme na dvou až třídenní výlet k Amišům jo, jo přesně k těm jak tam s nima hraje Harrison Ford ve filmu Svědek. Těm jak nosej ty černý klobouky a jezděj bričkama taženýma koňma a jak celkově opovrhujou jakoukoliv technikou, pokud neni minimálně dvěstě let stará.

Amišové jsou novokřtěnecká sekta původně ze Švýcarska a německého porýní, taky že pořád německy mluví, teda mají tu němčinu asi tak tři sta let starou, ale jinak tam furt je. Nám jako lidem, který nejsou Amišové říkají engliš jako, že všichni mluvíme anglicky. No tak u Amíka to ještě půjde ta engliš, ale nevím jak si mezi sebou vysvětlí mě a mojí mámu, na druhou stranu si to budou vysvětlovat tou zastaralou němčinou, tak se snad nechytnem.

Kupodivu Amišové nežijí tak daleko od New York City, je to na Ameriku vlastně za rohem, slabý tři a půl hodinky autem, kousek od Philadelphie a kdyby Rocky Bilbao nebyl línej a byl ochotnej běhat v tréninku mimo město, tak by se k Amišům dostal hnedle.

Co zarazí každýho turistu, engliše, když se ocitne v Amišským centru kolem města Lancaster jsou názvy okolních městeček, jedno se jmenuje Intercourse tedy Soulož pak tam máme Blue balls teď si nejsem jistá jednoslovným názvem, ale je to defacto stav hodně vzrušenýho muže, kterýmu se soulož zarazí těsně před, odtud tedy ty modrý koule.

A kde budeme bydlet my? V Amišský rodině mezi městečkem Soulož těsně u Modrejch koulí. Původně jsem nás zabůkovala na tři noci, ale Amík se nakonec cuknul, že si není jistej a tak to máme na noci dvě, s tim, že zejtra budeme mít véču s celou rodinou, pět dětí a rodiče. No uvidíme jaký to bude. Trochu se bojím, aby to neprotáhli s modlením před jídlem, protože si nejsem jistá, jak moc udržim mini chlapíka v klidu a nerušený konteplaci.

A co se tam tak dá dělat, tak poblíž Amišský krajiny je Gettysburg, bitevní pole, kde se porval Sever s Jihem, třeba nás to rozveselí až nás rodina pošle spát bez jídla, za nemodlení se. Mini chlapíkovi se definitivně bude líbit jak tam jezděj těma kočárama. Jen si nejsem tak úplně jistá, jestli ho nechám se na jednom projet. Když jsme tam byli minule tak jsme se jako správní turisti tou bričkou samozřejmě projet museli. Vezl nás tehdy jeden neuvěřitelně starej Amiš. Jako jízda to byla parádní a nezapomenutelná, to zas jo. Dvakrát jsme se málem převrhli, jendou se koně mírně splašili a při nájezdu do silnice do nás málem najelo pět aut, člověk by řekl, že to mají po životě v kočáře přece jenom zmáklý, no nemají.

Teď je tu u mě máma a ptá se mě: "Myslíš, že se tam bude dát umejt, nebo nám daj lavór se studenou vodou a pumpu?" No rodina je natěšená na víkend bez elektroniky, tak moc, že máma si prej šampon brát nebude, prej dostane lojový mejdlo a Amík se šel raději opít s kamarádem. Vzhůru do divočiny.