Švábi, New York, mini chlapík aneb jsem skoro jako Indiana Jones

Švábi a New York, to je jako jako zmrzlina a kornout, pane jo, ono se to rýmuje. Prostě, neznám nikoho, kdo by se švábama tady nežil. Jako nejsem žádný prase, já vim, babi, ale fakt ne. Uklízim, ač nerada, nahodou často, nekecám babi. A i když uklízim, babi, už toho nech, tak jsem prozatim žila pokaždý se švábama, ach jo. Hele nejsem žádná netýkavka, ale přiznám se upřímně, šváby prostě nedávám a to jsem si teda sakra našla dementní město k životu.

Švábi tu opravdu jsou a všude, pamatuju si, že když jsem se sem přestěhovala, tak jsem tomu nechtěla věřit až když jednou takhle vylezl šváb z kuchyňský skříňky mý tchýně, tak jsme pochopila. Ale tady pozor, ne, nevylezl takovej ten malej, co se dá najít někde v Praze, ne, to byla taková ta obří mrcha. Jasně, to, že maj Američani všechno velký, to víme všichni, ale i šváby? Jako, do prčic, to je na palici. Po objevení švába a asi dva metry velkejch tykadel se stopadesíti nohama jsem jekotem přivolala Amíka, ten se jenom usmál a jal se hmyz likvidovat, ano, vzala jsem si hrdinu, úplně jako z filmu. Ráno, jsem tenhle horor pak vyprávěla tchýni a ona jenom :"Hele, to nic, to byl jenom waterbug." Jako, kurva, jakej waterbug?? Mě tak zblbla, že jsem si šla zkontrolovat slovník a pak jsem přišla na to, že vodní brouk neboli waterbug je šváb, oni jim tak jenom lidově řikají, asi to zavedli, že to soužití není až tak děsný. No nevi, tchýni jsem vysvětlila, obrázky ukázala, ale dál jim zatvrzeně řiká, waterbug. no nic.

Co jsem ale taky zjistila, opět u tchýně během mýho navykacího pobytu, bylo, že tyhle obludy, mrchy hnusný taky lítaj. Zase jsem byl v kuchyni a tentokrát už děsně ostražitě, najednou periferním pohledem lovce vidim něco lízt po mikrovlnce, otočim se a ta obří svině normálně přeletěla z mikrovlnky na skříňku. Ten řev co nastal přiměl Amíka brát schody dolů po šesti, si myslel, že se k nám někdo vloupal, cestou ještě vzal baseballovou pálku a hned :"Kam utekl?" Já naprosto zkamenělá a němá jsem jenom zašeptala :"Támhle." Amík: "Jo, ty myslíš waterbug? Já myslel, že tě někdo tady doma přepadl."

V našem dalším bytě jsme je měli zase, to že lezou v létě v noci po ulicích to ještě dejme tomu, hlavně pak z těch mřížek od metra a ventilace, to, že je má tchyně to už bylo horší, tak řikala jim vodní brouk tak jo, ale když na mě vykoukla taková mrcha obří z centrální klimatizace v našem vlastním bytě to už bylo něco.

Do dalšího bytu jsme se přestěhovali, když jsem byla v těhotná. No, tak trochu jsme ten byt uspěchali a měli si přece jenom počkat na jinej, ale když my tak chtěli do většího. To uspěchání jsme poznali, když se tchyně rozbrečela, že tam bude bydlet její nejmladší vnouče. No a moje máma, když to viděla prvně, tak řekla, že je to jak od Felinniho filmu, ale prej ne v dobrym. Tak nevim, ale Felinniho filmy jsou dost depresivní už v dobrym. Pár měsíců po narození mini chlapíka se tam vyrojili švábi, naštěstí jenom ty malý potvory, kterejm i moje tchýně řiká švábi. A prej kde jsou ty malý ty velký nepáchnou, tak aspoň něco. Podle Amíka se tehdy ve mě probudil ochranitelskej pud matky neb jsem se je jala vraždit ve velkym. Podle mě jsem to dala hlavně díky tomu, že to byli ty mrňousové a ne ty lítající obří svině.  Bohužel na ně nic moc nezabíralo, ale naštěstí jsem se přestěhovali.

V našem novym bydlení je stav zatim i po rekonstrukci jedna obří mrtvola. Přišlo to k nám chcípnout po velkejch deštích. si myslim, že by si taky mohla vybrat jiný místo, ale co nadělám.

Ale proč to píšu, jsem normálně v pátek jsem zažila nejdrsnější okamžik v životě matky. S mini chlapíkem a kamarádkou jsme si vyšli do jendoho úžasnýho parku v Brooklynu. Bohužel tam mají takovou super věc pro děti v jednom domku tam mají takovej roztomilej přirodovědnej koutek se dvěma terárkama a paní, která ráda a ochotně ukáže městským dětem zvířátka, který si můžou chovat i v malym brooklynskym bytě.

V jendom z těch terárek jsou madagaskarští syčící švábi a ve druhym jsou nějaký děsivý stonožky. Bohužel byl mini chlapík jediný dítě v okolí a paní si chtěla zkrátit dlouhou chvíli a navíc je mini chlapík dítě dobrodružný. A tak se optala paní průvodkyně mini chlapíka, jestli nechce něco super vidět. Mini chlapík k mýmu velikýmu žalu je dítě bilingvní a anglický otázce perfektně rozuměl. S nadšením se vrhnul k terárku se syčícíma potvorama. Mě se udělalo mdlo, ale jako strostlivá matka, jsem se jala mini chlapíka jistit, aby nadšením nesletěl ze dvou stupínků připravenejch u bestijního terárka pro mini lidi chlapíkova vzrůstu. Paní se k mýmu zděšení jala otvírat terárko, já naivní husička jsem si myslela, že to bude exkurze přes sklo a ještě jsem žertově řikala, že je mi ze švábů blbě, hlavně z těch velkejch. No nemohla jsem zkazit mini chlapíkovu radost a taky koneckonců nechci, aby měl chudák to dítě nějaký fóbie, a tak jsem statečně mlčela a i milá slova našla: "To je něco, viď? Co se to tam asi tak pod tou kokosovou skořápkou schovává." Paní zkušeně zvedla skořápku a....no bylo tam asi pět obr nechutnejch, ještěteďjeminablití,  švábů, mezi nima běhalo asi dvacet prej "to jsou bejbies." Mini chlapík:"Woooow!!WOOOOW!" Pani :"Hele já si ho dám takhle na ruku, "řikala dávajíc si tam tu nechutnoumrchuměasiomejouhnedteď. "A to se ho neštítíte?" Ptala jsem se zelenajíc já. "Tak tyhle vyrostli tady, jsou tady krmený a za ty roky jsem si už zvykla. A děti jsou z toho nadšený. Nechceš si broučka pohladit, chlapečku?" Mini chlapík neváhal a okamžitě prstíčkem do švába. Ano, jejich jméno nelhalo jak jsme okamžitě zjistili ta svině odporná fakt zasyčela. Já vyskočila, a vykvikla, neb v krku mi uvíznul jekot absolutního děsu, protože jsem ta máma a nechci děsit to ubohý dítě, aby nemělo ty fôbie a nemuselo si v dospělosti utrácet peníze za terapeuty a třeba by si chudinka robátko moje zlatý nenašlo ani nikoho s kym by sdílelo svůj život a to všechno, protože jsem zařvala, když mu bylo něco přes dva roky a vidělo poprvý madagaskarskýho švába. Můj kvikot ale stejně zanikl v nadšenym mini chlapíkově pokřiku "WOOOOOOOOOOOOOOOW!" U terárka jsme strávili dalších deset minut než dala paní ta zvířátka "hají." "Máme tady ještě pěkný stonožky." "Jste moc hodná, ale jako Indiana Jones si chci připadat jenom deset minut denně. Dáme je příště."

P.S. Moje švábí fóbie je vděčnej zdroj Amíkovejch vtipů, stačí mu se jenom zadívat na stěnu, popřípadě mě upozornit, abych se nehejbala a má mě v hrsti, já panikařim a on se chláme.