Mluvení není mini chlapíkovo forte, prozatím

Je to jasný, náš bilingvní mini chlapík nebude nikdy mluvit. Ne, že by byl němej, to rozhodně ne, prostě se mu jenom nechce mluvit. Tak proč by taky jo, když my mu doma perfektně rozumíme.

Když bylo mini chlapíkovi něco kolem 7 měsíců tak začal řikat mě em, eme, nejdřív jsme si s Amíkem mysleli, že je to náhoda, ale fakt jo, myslel tím mě, jeho jedinečnou mámu. Amík to bral celkem sportovně a pokaždý, když se v noci z postýlky ozvalo Eme, Eme, Emmmm, tak se převrátil na druhej bok a pravil: "Jen jdi, stejně volá tebe a ne mě. Tak jdi si, jdi." Říkali jsme si tehdy že takovýto "on bude mluvit později, když má dva jazyky," je úplnej nesmysl, ale ejhle. Eme, em vydrželo mini chlapíkovi jenom tak dva měsíce a najednou nic. Prostě s tim k mýmu neuvěření přestal a já jsem spadla z pozice Eme dolů k Amíkovi. Au, au.

Naštěstí pro mě, jsem se pár měsíců po "eme" stala "mamá." Je fakt, že to trvalo mini chlapíkovi něco přes rok a něco, jsem si doprčic zapomněla zapisovat ty dětský pokroky a deníčky a teď to nevim přesně. Každopádně jsem začala být mamá ještě před kocourem "nau nau," teda jsem si tím skoro jistá. Ano, jsem mamá a moje srdce plesalo a stále plesá, když se z mini chlapíka ozve takovým jemným hláskem: "mamá, mamá," tak hned taju a řikám si, fakt myslí mě jeho mamá.

Po mamá, to šlo celkem rychle z mojí mámy se stala "babá,"z kocoura "nau nau," na rybičky otvíral pusu a "ham" a "hají" taky žádnej problém nedělal. Těma posledníma dvouma slovama se jasně zařadil mezi česky mluvící osazenstvo domu.

Mini chlapík nezastavil svoji bohatou mluvu na slovech, ale samozřejmě začal dělat zvuky zvířat a tady je zajímavý, že zase česky, asi mu to americký prase s "oink, oink" moc k srdci nepřirostlo, stejně jako žába "ribbet, ribbet" nebo takovej kohout "cock-a-doodle-doo."

Někdy v období mezi "mamá" a "babá" jsem se rozhodla, že nebudu stát opodál a přihodim znakovou řeč, konečně, co, má to odbourávat frustraci a já mini chlapíka frustrovanýho a deprivovanýho teda rozhodně nechci. K mýmu naprostýmu úžasu se mini chlapík znaky naučil s děsivou rychlostí. Normálně jsem mu ukázala znak k "ještě" dvakrát za sebou a bylo, mini chlapík znakoval, přidala jsem "žízeň" a zase stačilo dvakrát ukázat a už to jelo. Nadšení ze znakování, ale tolik nesdílel zbytek týmu mojí mámě a Amíkovi se to dvakrát nezdálo, prej nebude muset mluvit a tchýně s tchánem taky nebyli až tak nadšený z toho, že kromě češtiny se musej začít učit i znakovku a zrovna když už tak krásně zmákli ham, hají a malá.

 Mini chlapík znakuje "ještě."

No a co Amík? Amík byl až do doby před dvěma měsícema vedenej v naší domácnosti pod inidánským jménem "ten týpek, co bydlí s mojí mamá." Amík z toho až tak nadšenej nebyl, ale nic mu nezbejvalo. Mini chlapík trval na svym a volal po kocourovi, otvíral pusu na rybičky a mamá a babá byly naprostý stálice v jeho slovníku a pak najednou z ničeho nic začal volat "Da, da, dááááá." Amík se zezačátku bál uvěřit tomu, že by byl konečně začleněn. Moje nadšení odbýval s opatrným úsměvem:" To nevolá mě, to on jen tak. To on myslí, jako že na něco ukazuje." Za dva dny tomu ale konečně uvěřil a to když se večer z postýlky, kam ho jeho mamá už po dvacátý za patnáct minut uložila se slovy: "Je pozdě, hají," ozvalo nejdřív nesměle: "Da?" a potom silněji:"Daá?" A ještě hlasitěji: "Dá, dá, dá,dá???" Amík se slzama v očích a nadějí v hlase:"To on volá mě." No a je to Amík je plnoprávnym členem rodiny po mamá, babá, nau nau je to tu: DA!