Přeskočit na hlavní obsah

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur
Bakhtapur
Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti.

V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně pronese Amík. Ha ha ha přesně tohle jsem teď chtěla slyšet, ty moje vnitřní pochyby pronesený nahlas.

child_in_Bakhtapur_Nepal

Příjezd. Pán otevře bránu, všude úplná tma. Venku je docela zima. Pokoj, nemá skla v oknech, jak jsme se později dozvěděli, v Nepálu hlavně ty tradiční domy a domy na venkově nemají skla v oknech, okna se na noc zavírají jenom okenicema. Tak v zemi, kde je hodně zima a sníh je to docela překvapením a tohle překvapení nás pak provází i do himalajskejch oblastí. Dvě postele, dvě těžký duchny naplněný bavlnou svojí konkzistencí a ohebností spíš připomínají matrace. Spacáky jsme si kvůli váze nevzali, možná jsme mohli, škoda, doma máme teplý. Deka hřeje to fakt, jen by mohla bejt trochu tenčí, přeci jen pocit, že deka zazdije člověka do hodně tvrdý postele je nic moc. Na druhou stranu jsem v pokoji bez oken a venku skoro mrzne.

Probuzení. Venku kokrhají kohouti, jeden je definitvně před naším oknem. Rozhlénutí po pokoji, tak okenice definitivně studenej vzduch nezastavily. Jdu se podívat na sprchu, další nepálskej objev. Voda se ve většině hotelech ohřívá solárníma panelama nebo jenom sluníčkem na střeše v černejch kontejnerech. Bohužel je zjevný, že sluníčko dlouho nesvítilo. Byla jsem chytrá, protože jsem začala s otužováním už tam, později se mi fakt hodilo.

Bakhtapur_alley

Snídaně. Jdem ven, otevřeli jsme bránu a jsme v polích? No spíš jako v nějaký uličce, která má na jedný straně pole. Z vedlejšího domu, bez oken, bez světel, vylézá hromada dětí a hraje si na smetišti těsně vedle domu. Jdem dál, ulice, lidi, ač je hodně zima, ženy chodí v sárích. Pod sárí nosí kalhoty, svetry a někdy i bundy a sandály. Připadáme si jako lidi, co spadli z měsíce. Jo přesně tak, jako naprostí cizinci. Takovej pocit jsme neměli ani v Peru.

Úplně nás vidím jakoby to bylo včera. Vylezli jsme na jeden z chrámů a tam z vejšky pozorovali ranní šrumec. Chlapi a kluci na motorkách, děti v uniformách na cestě do škol, nakupující ženy, obchodníky, žebráky, psi, kočky, psi. Sedíme nahoře, hlavy v rukách a jsme v šoku. Úplným a kulturním šoku. "Hele seš si jistá, že do toho tady jdem jo? Že bysme třeba jeli jenom do Thajska a pak domů po Evropě?" Já nevím, kdy Amík zaěal číst myšlenky, ale od příletu do Nepálu, mi je čte pořád. "Co tady děláme?" Kontruju já. "Kdo to vymyslel?" Amík se na mě jenom významně podívá. Ano, přiznávám se, Nepál byl můj nápad. Jen nevím, jestli až tak dobrej.

women_at_well_Bakhtapur

Druhej den jsme se vydali na průzkum okolí. Pole a lidi, chrámy. Výhled do krajiny. Ne pocit ufounů na návštěvě se moc vyspáním nezměnil. Všichni jsou moc milí, ale my si připadáme děsně. Oba dva v pohorkách, bundách, kalhotech a mikinách, který definitivně stály víc než si hodně lidí vydělá za půl roku. Chudoba.

Okolí Kathmandu a Bakthapuru je obydlený převážně skupinou Newari. Newari jsou známí tím, že jejich domy jsou hnaný do vejšky a tak se z terasovitejch políček vynořují několikapatrové budovy ve kterejch žijou široký rodiny pohromadě.

Bakhtapur_by_Jordan_Rathkopf

Kulturní šok se za dva dny moc nemzmírnil. Ale začínáme vidět rozdíly mezi lidma. Nepál je jednou ze zemí, kde 37 procent holek je provdanejch před 18 lety a 10 procent z nich se vdá před dovršením 15 let. Přijeli jsme uprostřed svatebního měsíce, kdy se pořádají tradiční svatby, prakticky všude jsou svatební průvody a nevěsty jsou většinou opravdu hodně mladý.

Tohle byly naše první tři dny v Nepálu. Ha, Amíku tady to vidíš, ještěže jsem si poctivě psala ten deník, tady máš a směju se naposled. Díky svýmu deníčku si to všechno tak krásně můžu sepsat i po čtyřech letech.






alley_in_Bakhtapur


detail_of_Temple_statue_in_Bakhtapur

door_in_Bakhtapur

detail_of_temle_in_Bakhtapur

Bakhtapur

Bakhtapur
Add caption





Komentáře

  1. Diky a těším se na další článek 😉

    OdpovědětVymazat
  2. To je hustýýýý :-O.

    Do Nepálu bych se jednou fakt ráda podívala. Prostě úplně jiný svět...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak jsme slavili Chanuku ve Vermontu

Já vím, že je po svátkách, ale pro nás, kterým skončila Chanuka teprve 29. prosince se to až tak nezdá. Letos jsme se rozhodli pojmout svátky sto procentně po židovsku. Žádný stromeček a žádný dárek ráno nebo večer, prostě jenom svíčky na svícnu a dárek každý večer.  Ona ta Chanuka je pro děti  úplně dokonalá, osm nocí, osm slavnostě naladěných večerů a osm dárků. No prostě paráda. Už od Halloweenu se mě chlapík každý ráno ptal: "Mami a Chanuka bude kdy?" Ono to pětiletý dítě ten pojem o čase až tak nemá a tak ač jsem se snažila jak jsem chtěla, měla jsem štěstí, když se mě zeptal jen jednou denně. Chanuka je svátek pohyblivý a je každý rok jindy, letos se kryla s Vánocema parádně a my si užívali od 22. až do 29. prosince. Chanuka je svátek světel, každý večer se zapaluje jedna svíčka na osmi ramenném svícnu přitom se zpívá a jí smažená jídla. Ona ta Chanuka je totiž oslavou oleje, který vydržel oblehaným povstalcům místo jednoho dne, dní osm. Prý něco jakko kdyby b...

Když se na chvilku zastaví dech

8 dní poté Na začátku prosince na svoje narozeniny jsem si nadělila docela divnej dárek. Našla jsem si takovou malou, kulatou, bulku v prsu. Zastavil se mi dech. Strachem, představou, co všechno to může bejt. C ojsem udělala? Šla jsem na internet. Největší blbost co může člověk udělat? Asi jo. Po chvilce vyklidnění jsem šla za Amíkem. Zastavil se mu dech. Amíkova noční můra? Amíkova máma prodělala před 23 lety rakovinu prsu s následnou mastektomií. Noční můra, hadr, takový to prožití vašeho nejhoršího strachu a noční můry v jednom. Amíkovi bylo tehdy 12 let. Internet mi nestačil a tak jsem se objednala k doktorovi. Vždyť proč se dohadovat, když se to dá všechno zjistit. Za tejden po nálezu jsem byla s Amíkem a jeho mámou v nemocnici na vyštřeních. Mám štěstí, Amíkova sestra, moje švagrová je doktorka v jedný rakovinový nemocnici v NYC. Klasicky jako ve všech americkejch nemocnicích jsem si musela nejdřív zjistit, jestli berou moje pojištění. Ano, berou jenže jsem si mus...

Když vás chemoška pošle do háje aneb ne vždy se rande vyvede

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne. Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal. Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma tak ta šla taky a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype. Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff...