Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur

Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti.

V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně pronese Amík. Ha ha ha přesně tohle jsem teď chtěla slyšet, ty moje vnitřní pochyby pronesený nahlas.

Příjezd. Pán otevře bránu, všude úplná tma. Venku je docela zima. Pokoj, nemá skla v oknech, jak jsme se později dozvěděli, v Nepálu hlavně ty tradiční domy a domy na venkově nemají skla v oknech, okna se na noc zavírají jenom okenicema. Tak v zemi, kde je hodně zima a sníh je to docela překvapením a tohle překvapení nás pak provází i do himalajskejch oblastí. Dvě postele, dvě těžký duchny naplněný bavlnou svojí konkzistencí a ohebností spíš připomínají matrace. Spacáky jsme si kvůli váze nevzali, možná jsme mohli, škoda, doma máme teplý. Deka hřeje to fakt, jen by mohla bejt trochu tenčí, přeci jen pocit, že deka zazdije člověka do hodně tvrdý postele je nic moc. Na druhou stranu jsem v pokoji bez oken a venku skoro mrzne.

Probuzení. Venku kokrhají kohouti, jeden je definitvně před naším oknem. Rozhlénutí po pokoji, tak okenice definitivně studenej vzduch nezastavily. Jdu se podívat na sprchu, další nepálskej objev. Voda se ve většině hotelech ohřívá solárníma panelama nebo jenom sluníčkem na střeše v černejch kontejnerech. Bohužel je zjevný, že sluníčko dlouho nesvítilo. Byla jsem chytrá, protože jsem začala s otužováním už tam, později se mi fakt hodilo.

Snídaně. Jdem ven, otevřeli jsme bránu a jsme v polích? No spíš jako v nějaký uličce, která má na jedný straně pole. Z vedlejšího domu, bez oken, bez světel, vylézá hromada dětí a hraje si na smetišti těsně vedle domu. Jdem dál, ulice, lidi, ač je hodně zima, ženy chodí v sárích. Pod sárí nosí kalhoty, svetry a někdy i bundy a sandály. Připadáme si jako lidi, co spadli z měsíce. Jo přesně tak, jako naprostí cizinci. Takovej pocit jsme neměli ani v Peru.

Úplně nás vidím jakoby to bylo včera. Vylezli jsme na jeden z chrámů a tam z vejšky pozorovali ranní šrumec. Chlapi a kluci na motorkách, děti v uniformách na cestě do škol, nakupující ženy, obchodníky, žebráky, psi, kočky, psi. Sedíme nahoře, hlavy v rukách a jsme v šoku. Úplným a kulturním šoku. "Hele seš si jistá, že do toho tady jdem jo? Že bysme třeba jeli jenom do Thajska a pak domů po Evropě?" Já nevím, kdy Amík zaěal číst myšlenky, ale od příletu do Nepálu, mi je čte pořád. "Co tady děláme?" Kontruju já. "Kdo to vymyslel?" Amík se na mě jenom významně podívá. Ano, přiznávám se, Nepál byl můj nápad. Jen nevím, jestli až tak dobrej.

Druhej den jsme se vydali na průzkum okolí. Pole a lidi, chrámy. Výhled do krajiny. Ne pocit ufounů na návštěvě se moc vyspáním nezměnil. Všichni jsou moc milí, ale my si připadáme děsně. Oba dva v pohorkách, bundách, kalhotech a mikinách, který definitivně stály víc než si hodně lidí vydělá za půl roku. Chudoba.

Okolí Kathmandu a Bakthapuru je obydlený převážně skupinou Newari. Newari jsou známí tím, že jejich domy jsou hnaný do vejšky a tak se z terasovitejch políček vynořují několikapatrové budovy ve kterejch žijou široký rodiny pohromadě.

Kulturní šok se za dva dny moc nemzmírnil. Ale začínáme vidět rozdíly mezi lidma. Nepál je jednou ze zemí, kde 37 procent holek je provdanejch před 18 lety a 10 procent z nich se vdá před dovršením 15 let. Přijeli jsme uprostřed svatebního měsíce, kdy se pořádají tradiční svatby, prakticky všude jsou svatební průvody a nevěsty jsou většinou opravdu hodně mladý.

Tohle byly naše první tři dny v Nepálu. Ha, Amíku tady to vidíš, ještěže jsem si poctivě psala ten deník, tady máš a směju se naposled. Díky svýmu deníčku si to všechno tak krásně můžu sepsat i po čtyřech letech.