Máma za vodou

Uzavírá se rok, pro mě, pro Amíka, pro všechny kolem nás. Náš rok, který trval 13 měsíců a pár dní. V sobotu jsem skončila s infúzema. Naposledy jsem seděla v infůzním křesle, naposledy jsem si nechala napíchnout žílu a čekala až do mě dokape nejdřív steroid, potom herceptine a nakonec to pěkně propláchne fyziologický roztok. Naposledy. Vzpomínám si na loňský leden a první schůzku s naší onkoložkou. "Nejdříve nasadíme dvanáct kol chemoterapie, která bude mít dvě složky. Dvanáct dávek bude s chemoterapií a bio léčbou herceptinem. Herceptin potom bude pokračovat i dalších dvanáct kol, to ale už nebude týdně, ale jednou za 3 týdny." Jak nevinně to tehdy znělo. Dvacet čtyři dávek, co to je? Rok, rok života, který nebyl lehký, ale byl to pořád život. Chodila jsem do práce, oslavili jsme mini chlapíkovi narozeniny, byli jsme na dovolený, chodila jsem nakupovat, vařili jsme, prostě to šlo dál. Jen naše myšlení se nasadilo do jinýho modulu, toho, kdy se dozvíte, že máte pot...

Tak tenhle článek píšu definitivně se zpožděním. Náš prosinec byl ve znamení urputné snahy přetlouct naše loňské vzpomínky něčím novým a lepším.  Vevnitř jsme já i Amík počítali každý den a byli rádi za každý překonaný mezník. Začátek prosince byl spojen s oslavou mých narozenin. "Hlavně si, prosím tě, nešahej na prsa!" Prosil mě napůl vážně Amík dva dny před mýma narozeninama. "To můžeš až bude po narozeninách, ne dřív." A referoval tak k mýmu loňskýmu dárku, který jsem nadělila nejen sama sobě, ale i celé rodině. Nakonec nás zachránil mini chlapík, který se rozhodl, že to nejsou jen moje narozeniny, ale že slavíme oba dva a k oslavě nutně potřebuje dort, svíčky a dárek. Měli jsme štěstí neb nás nenutil k uspořádání veliké narozeninové párty a stačila mu jen oslava malá, komorní, no jednou se zmínil o tom, že by chtěl mít: "Big haptoo party a friends." Dokonce i přidal sám sebe k oblíbenému narozeninovému hitu a tak jsme za zpěvu, "Happy birt...

Na Nový Rok o slepičí krok...ha ha ha, to jsem zvědavá jakej slepičí krok mi tenhle Novej Rok přinese. Poslední doubou jsem psaní zanedbávala, prostě mi to nešlo. Můj mozek vypověděl službu a odmítl spolupracovat. Od konce září se potýkám s prášky na potlačení tvorby hormonů a moje tělo si na ně ne a ne zvyknout. Už dvakrát jsem je musela vysadit a znovu nasadit po menší pauze. V obou případech to bylo kvůli mýmu psychickýmu stavu. Na pocit chřipky, bolest kloubů, kostí a návaly horka se dá zvyknout a koneckonců, prý to za pár měsíců snad zmizí úplně, ale ta hlava to je problém. Prostě se to na mě nějak všechno sesypalo, výročí nalezené rakoviny a znovuprožití těch dnů kolem k tomu všemu asi hodně přispělo. A tak se stalo, že na začátku prosince jsem se prostě psychicky složila. Ten den jsem nedokázala přestat brečet, slzy mi tekly, já se klepala a můj mozek nebyl schopnej utvořit souvislou myšlenku. Poprvý mi bleskla hlavou myšlenka na sebevraždu. Dívala jsem se do vody a přem...

Prahaaa Náš výlet do mé domoviny byl hitem, i teď po několika měsících po návratu vzpomíná mini chlapík na Prahu, ostatní města a obce České Republiky musí prominout, mini chlapík je přeci jen ještě malej a navíc napůl Američan, takže od něj nemůžete očekávat zázraky co se zeměpisné orientace týče. Musím říct, že sama jsem byla unešená tím, jak moc se změnila dětstká hřiště za posledních pár let, teda ono je možný, že to už je delší dobu, ale já tak nějak před těma čtyřma lety neměla tu potřebu jít prozkoumávat hřiště a pískoviště. Ve srovnání s New Yorkem u nás s Amíkem bodujou v naprostý převaze ty český místa pro děti. Takový ty lanový prolejzačky, to byla naprostá paráda, je fakt, že na začátku mini chlapík vyslověně trpěl tím, že to neuměl a všechny ty český děti tam lezly jak nic, ale po pár dnech se zapojil a bodoval taky. Jen jedno bych těm hřištím vytkla: "Matky, buďte trochu přátelštější, fakt, nemusíme bejt hned nejlepší kamarádky, ale takový to normální popovíd...

Tak takhle mi o Halloweenu narostly vlasy Jo přesně ještě pořád se léčím, přiznám se otevřeně, že na tuhle nemoc se taky můžu vysrat, protože mě to už vážně přestává bavit. Mám za sebou dva měsíce tamoxifenu, jedno jeho týdenní vysazení a opožděnou reakci na moni biologickou léčbu. Já jsem vždycky věděla, že nejsem nejrychlejší, ale mít reakci na bio léčbu v říjnu, když ji beru od února, tak tohle asi trhá rekordy. To je dokonce mnohem pomalejší než, když mě napadlo řešení desetiminutovky za půl hodiny.  Moje bio léčba spočívá v kapačce jednou za tři týdny, měla bych to ukončit, někdy v lednu, doufejme tedy. No a takhle na začátku října si sedím v křesle, kapačka vesele kape, zvednu se a jdu domů. Druhý den ve 3 odpoledne si řikám:"sakra leze na mě chřipka." V půl čtvrtý si řikám:"Tak to je nějaká rychlá chřipka." No a v 6 už mi bylo tak blbě, že jsem sotva lezla a neříkala jsem si nic. Celou noc jsme měla horečky a bylo mi docela hodně blbě. Ráno js...

Wobin Hood Tak tohle už byl náš čtvrtej Halloween. Děsný jak rychle to letí. Přijde mi to jako včera, když jsme se převlíkali s Amíkem za upíry a navlíkali mini chlapíka jako mimino do jeho strašidelnýho obleku. Pamatuju si jak jsme se oba dva děsně strachovali, že se nás mini chlapík zděsí a my ho rozpláčem a tak jsme si malovali krvavý ksichty před ním...bylo mu to úplně ukradený, hlavně, že jsme mu dali mlíko. Tenhle první Halloween byl krásnej, ale dost chudej neb nám nikdo nevěřil, že ta čokoláda je pro mimino a ne pro nás a raději si ty sladkosti nechávali pro větší děti. Už další rok, to ale bylo mnohem lepší. Mini chlapík okamžitě pochopil, že ten plastovej košíček co vypadá jako dýně je kouzelnej a vejde se do něj neuvěřitelný množství dobrot. Po týdnu, ale nechtěl věřit, když zjistil, že sladkosti došly a další dva měsíce nás nutil mu do košíku dávat čokolády. Loni stál hned další večer u dveří s košíkem, ze kterýho si vysypal a schoval všechny sladkosti a nutil ...

Pizza na každém rohu  Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo. "Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ...