Přeskočit na hlavní obsah

Už je to 15 let co padla dvojčata

9/11 Memorial NYC

Pád dvojčat je jedním z momentů v životě, kdy si člověk přesně vybaví co dělal a kde byl, když to poprvé uslyšel. V neděli to bylo 15 let.

Já jsem seděla před televizí v obýváku v Praze. Hlavou mi proběhlo "Tak dobrý, další psycho americkej katastrofickej film. Ale reklamu to má docela dobrou!" Za chvilku mi došlo, že to reklama asi nebude.

Amík, tehdy mě naprosto neznámý člověk, byl na college asi 200 km od Brooklynu, nemohl se dovolat domů. Padly telefony, linky byly přetížené a mobilní síť z bezpečnostních důvodů sundaná. Jeho rodiče byli v bezpečí jen přes vodu přeletěly papíry ze spadlých věží k jejich domu. Dvě hasičské stanice v jeho sousedství ten den ztratily všechny členy, protože posádky byli přes Brooklynský most nejblíž místu dění.

Jedna z mých kolegyň byla druhý den v nové práci, naše kancelář tehdy sídlila jen tři bloky od dvojčat. Těsně před pádem věží je pustili domů. Šly pěšky jedna tunelem do Brooklynu a ostatní přes Manhattan cestou se musely schovat, když věže spadly a ulicema se valila vlna prachu.

Pád dvojčat v New Yorku měl dopad na celý svět. Hodně otázek, vlastně skoro všechny, zůstává nezopovězených a to možná navždycky, bohužel. Na pevno víme jen, že tam tehdy zemřelo skoro 3000 lidí. Oběti politiky ovlivněné událostmi onoho osudného dne nejsou spočítané a asi ani nikdy nebudou.

Asi tehdy někde v Asii mávnul motýl svými křídly a tím rozpoutal chaos ve zbytku světa, jak praví motýlí efekt.





Štítky:

Komentáře

  1. Aniel14. září 2016 v 23:16

    Díky za clanek

    OdpovědětVymazat
  2. MONNIKA17. září 2016 v 2:16

    Je to hrozná tragédie.

    BLOG: KOSMETICKÁ TAŠTIČKA

    Pěkný den! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Unknown18. září 2016 v 4:38

    Je to 15 let a pořád z toho mám husí kůži, i teď, když jsem si přečetla Váš článek, mi jde mráz po zádech...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak jsme slavili Chanuku ve Vermontu

Já vím, že je po svátkách, ale pro nás, kterým skončila Chanuka teprve 29. prosince se to až tak nezdá. Letos jsme se rozhodli pojmout svátky sto procentně po židovsku. Žádný stromeček a žádný dárek ráno nebo večer, prostě jenom svíčky na svícnu a dárek každý večer.  Ona ta Chanuka je pro děti  úplně dokonalá, osm nocí, osm slavnostě naladěných večerů a osm dárků. No prostě paráda. Už od Halloweenu se mě chlapík každý ráno ptal: "Mami a Chanuka bude kdy?" Ono to pětiletý dítě ten pojem o čase až tak nemá a tak ač jsem se snažila jak jsem chtěla, měla jsem štěstí, když se mě zeptal jen jednou denně. Chanuka je svátek pohyblivý a je každý rok jindy, letos se kryla s Vánocema parádně a my si užívali od 22. až do 29. prosince. Chanuka je svátek světel, každý večer se zapaluje jedna svíčka na osmi ramenném svícnu přitom se zpívá a jí smažená jídla. Ona ta Chanuka je totiž oslavou oleje, který vydržel oblehaným povstalcům místo jednoho dne, dní osm. Prý něco jakko kdyby b...
4 komentáře
Další informace

Když se na chvilku zastaví dech

8 dní poté Na začátku prosince na svoje narozeniny jsem si nadělila docela divnej dárek. Našla jsem si takovou malou, kulatou, bulku v prsu. Zastavil se mi dech. Strachem, představou, co všechno to může bejt. C ojsem udělala? Šla jsem na internet. Největší blbost co může člověk udělat? Asi jo. Po chvilce vyklidnění jsem šla za Amíkem. Zastavil se mu dech. Amíkova noční můra? Amíkova máma prodělala před 23 lety rakovinu prsu s následnou mastektomií. Noční můra, hadr, takový to prožití vašeho nejhoršího strachu a noční můry v jednom. Amíkovi bylo tehdy 12 let. Internet mi nestačil a tak jsem se objednala k doktorovi. Vždyť proč se dohadovat, když se to dá všechno zjistit. Za tejden po nálezu jsem byla s Amíkem a jeho mámou v nemocnici na vyštřeních. Mám štěstí, Amíkova sestra, moje švagrová je doktorka v jedný rakovinový nemocnici v NYC. Klasicky jako ve všech americkejch nemocnicích jsem si musela nejdřív zjistit, jestli berou moje pojištění. Ano, berou jenže jsem si mus...
36 komentářů
Další informace

Když vás chemoška pošle do háje aneb ne vždy se rande vyvede

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne. Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal. Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma tak ta šla taky a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype. Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff...
34 komentářů
Další informace