Přeskočit na hlavní obsah

Už je to 15 let co padla dvojčata

9/11 Memorial NYC

Pád dvojčat je jedním z momentů v životě, kdy si člověk přesně vybaví co dělal a kde byl, když to poprvé uslyšel. V neděli to bylo 15 let.

Já jsem seděla před televizí v obýváku v Praze. Hlavou mi proběhlo "Tak dobrý, další psycho americkej katastrofickej film. Ale reklamu to má docela dobrou!" Za chvilku mi došlo, že to reklama asi nebude.

Amík, tehdy mě naprosto neznámý člověk, byl na college asi 200 km od Brooklynu, nemohl se dovolat domů. Padly telefony, linky byly přetížené a mobilní síť z bezpečnostních důvodů sundaná. Jeho rodiče byli v bezpečí jen přes vodu přeletěly papíry ze spadlých věží k jejich domu. Dvě hasičské stanice v jeho sousedství ten den ztratily všechny členy, protože posádky byli přes Brooklynský most nejblíž místu dění.

Jedna z mých kolegyň byla druhý den v nové práci, naše kancelář tehdy sídlila jen tři bloky od dvojčat. Těsně před pádem věží je pustili domů. Šly pěšky jedna tunelem do Brooklynu a ostatní přes Manhattan cestou se musely schovat, když věže spadly a ulicema se valila vlna prachu.

Pád dvojčat v New Yorku měl dopad na celý svět. Hodně otázek, vlastně skoro všechny, zůstává nezopovězených a to možná navždycky, bohužel. Na pevno víme jen, že tam tehdy zemřelo skoro 3000 lidí. Oběti politiky ovlivněné událostmi onoho osudného dne nejsou spočítané a asi ani nikdy nebudou.

Asi tehdy někde v Asii mávnul motýl svými křídly a tím rozpoutal chaos ve zbytku světa, jak praví motýlí efekt.





Komentáře

  1. Je to 15 let a pořád z toho mám husí kůži, i teď, když jsem si přečetla Váš článek, mi jde mráz po zádech...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně