Máma je z důvodu nemoci zavřená

Speciální zátiší

Sakra, leze na mě bacil, v krku mě škrábe, hlava mě bolí, z očí mi tečou slzy a jediný co se mi chce je lehnout si do postele, dát si čaj a možná si pustit televizi. Jenže jak to tak vypadá, tak mám smůlu, neb jsem máma.

Bejvávaly doby, sladký doby, kdy jsem byla nemocná. Máma mi srazila v obýváku k sobě dvě křesla přes ně přehodila deku a tím vytvořila speciální lůžko pro ochořelý dítě. Jak mě tehdy chutnala ta půlka acylpyrinu rozdrecená na jemnej prášek mezi dvěma lžičkama. Tak jo chápu, zjevně tehdy nebyly k dostání léky pro malý děti. Celej den jsem tehdy mohla ležet a čaje s medem se jenom hrnuly a byly tak jediným přerušením v poslouchání pohádek. Zpětně mám takovej pocit, že moje máma by bejvala četla tu Princeznu Rozmarýnku raději jen jednou do hodiny.

No a pak jak mi bejvalo sladko, když jsem se já ubohá vzbudila s horečkou a nemohla do školy. Těch prolitejch slzí nad promarněnou možností se naučit něčemu novému. Jak já musela ležet a číst si nebo se dívat na televizi a přitom jsem měla plnej servis, protože ač už ne malý dítě, přeci jen nemocný dítě.

Ano, po odstěhování od mámy jsem pochopila, tu tvrdou pravdu. Bejt nemocná není až takový terno. Za prvý je člověku na nic a za druhý se o sebe musí postarat. Jak teď jen náznakem zachrchlám, Amík, známej hypochondr, se ke mě odmítá přiblížit, čaje sice vaří, večeře taky, ale kdyby mohl tak mi je strká tyčí do karanténního pokoje. Tak na jedu stranu ho chápu, protože nosit zastrkaný kapesníky v nose, jak dělá pokaždý když má rýmu, musí bejt fakticky nepříjemný. Když jsem ho tak viděla prvně, tak jsem si myslela, že si dělá srandu. Ale on ne pyšně mi sdělil, že tak aspoň nemusí pořád smrkat.

Karanténa, nekaranténa, ale moje nemocnění nabralo úplně jinej spád potom, co se ze mě stala máma. To malý dítě absolutně nerespektuje vývěsku "Máma je z důvodů nemoci zavřená. Pokud něco potřebujete zaklepejte na vedlejší dveře, táta se postará." Ne, "máma, máma, mamáááá" nebo jenom křik se ozývá ať se děje co se děje. Koupání, vaření, hraní, všechno jede ač je jednotka máma v nouzovým provozu. Absolutně nefér! V případě nemoci to fakt není fér bejt mámou. Vznáším námitku a jdu se na tejden dát sama do karantény, vidím to na tchýnin pokoj pro hosty. Mini chlapík má normálně radar, ač se Amík snaží jak to jde, mini chlapík zavětří mámu v blízkosti a chce jen jí. "Mami, tys to se mnou měla určitě mnohem jednodušší, viď, že jo?" "Že tě ta Princezna Rozmarýnka a Studio kamarád bavilo stejně jako mě?"

Teď mě vlastně napadlo, že Amík tu karanténu dodržuje jenom u mě, když je nemocnej mini chlapík, tak k němu vstává, nosí ho, pusuje ho, dává ho k nám do postele a celkově nevyhlašuje žádnej karanténní poplach.

Jdu trpět, cedule zavřeno visí, všichni ji ignorují a mini chlapík potřebuje čůrat.