Hormonální léčba a už je to tady

Moje léčba pořád pokračuje, někdy mi to připadá jako šnečí posun k cílový hranici.

Pořád chodím jednou za tři týdny na kapačku, sedím v křesle, nechávám si napíchat ruku injekcí a v duchu si říkám, kolikrát ještě? Kolikrát ještě budu mít v puse po vpíchnutí slanýho roztoku pachuť chemie? Kolikrát ještě budu zatínat pěst a myslet na něco jinýho? Kolikrát ještě mi budou brát krev?

Sezení v křesle a bzučení mašiny pohánějící chemii do mýho krevního oběhu se stalo rutinou, čtu si, píšu nebo si povídám se sestrou, s Amíkem, s kýmkoliv kdo se zrovna namane. Jsem zvyklá. Člověk je prostě tvor adaptabilní a zvykne si...

Vlasy mi rostou, můj vzhled se mílovými kroky vzdaluje od toho bezkrevnýho obličeje, kterej na mě kouká z fotek z jara. Fyzicky se hojím, ještě pořád nemám energii, jako jsem měla před léčbou, ale dostávám se zpátky, pomalu, šnečí rychlostí.

Před týdnem jsem začala novou etapu léčení ve formě prášků na potlačení estrogenu, tamoxifen. Nejsem z toho nadšená, vlastně jsem se téhle fáze obávala a chtěla se jí vyhnout. No nakonec jsem se nevyhnula, výhodou je, že je budu brát jenom dalších deset let a co je deset let? Mini chlapík bude začínat pubertu ve chvíli, kdy já budu, doufejme, končit s denním přísunem prášků, mě bude tolik, že bych se v osmi letech popsala jako starou paní, Trump bude, doufejme, jen zlým snem, a my všichni budeme jezdit malejma letadlama jako z mise na Mars.

Deset let je prostě dlouhá doba, bohužel se teď podle nových výzkumů ženám pod 40 let diagnostikovaným s estrogen pozitivní rakovinou prsu doporučuje dlouhodobá blokace tvorby estrogenu.

Jedním z hlavních vedlejších účinků tamoxifenu je uvedení těla do předčasné menopauzy a už je to tu, návaly horka mám takový, že mě Amík a mini chlapík budou moct používat místo ohřevný láhve do postele, je možný, že ušetříme i za topení, pokud si mě postaví doprostřed místnosti místo krbu.
Od žaludku mi je špatně tak jako bych byla znovu v prvním trimestru těhotenství a navíc trpím nespavostí a začínají mě bolet klouby. V těhotenství jsem díky neustálému močení jsem si připadala jako chlap s problémy s prostatou a teď vím jak se daří starším lidem. No není nad to mít přehled o všech skupinách obyvatel, na druhou stranu až to stáří přijde, tak mě nerozhodí, aspoň, že ta prostata mi nehrozí.

Moje doktorka je hodná a rozhodla se moje tělo postupně zvyknout na prášky a tak beru jenom půlku prášku každej druhej den, problém je, že jak teď rapidně stárnu, tak zapomínám na to, kdy jsem si tu půlu vzala a musím pracně počítat. Každopádně naším cílem, jak řekla paní doktorka, je to, abych během následujících tří měsíců brala aspoň půlku prášku každej den. Jsem ráda, že máme vytyčen cíl, to se jednomu hned uleví.