Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsme chovali motýly


Motýl v kleci
"Mamá, wun, wun!" Ječel na mě mini chlapík na začátku dubna ode dveří školky a tahal mě za ruku dovnitř. "Mamá wun!" Tak běžet se mi nechtělo, ale do třídy jsem se zatáhnout nechala. "Mamá, look butterfly cage!" Pokračoval rozvášněnej mini chlapík. Učitelky se smály zatímco mi mini chlapík ukazoval síťovou klícku s motýlama. "Mamá, mamá I want it too!" Při pohledu na jeho nadšený výraz a upocenou tvářičku mi bylo jasný, že jsme v háji a já budu muset sehnat motýly. "Nebojte motálí housenky se dají koupit přes internet." Utěšovala mě jedna z učitelek, když viděla můj váhavý výraz. "Teda ani jedno z dětí nebylo tak nadšený z našeho projektu jako tady Jesse." "A jak dlouho to tak trvá, než se ti motýli vylíhnou?" Ptám se s poměrně úděsným výrazem já. "Tak pár týdnů a to je všechno." odpověděla smějící se učitelka. Mini chlapík sledoval naši výměnu s očima jako talíře a kdykoliv jeho pohled zabloudil ke kleci s motýlama celý jeho malý tělo se zachvělo nadšením. Náš osud byl zpečetěn.



Mini chlapík se přiřítil domů. "Babá, daddy I want butterfly cage!" Amík i moje máma se na mě nechápavě zadívali zatímco mini chlapík nepřestával brebentit o motýlech. "To musíme koupit. Takhle nadšenýho jsem ho ještě neviděl." Povídá Amík zatímco moje máma utírala mini chlapíkovi pot z čela.  Našla jsem doporučené stránky a objednala motýlí síť a dvě krabičky housenek. "Pane bože ono to má přijít za tři až pět dní." Povídám se strachem Amíkovi. "To nevydržíme." "No hlavně, aby to došlo a nebylo to jako v Čechách, to by taky mohla přijít pátá generace motýlů a ne krabička housenek. " Přidala se cynicky moje máma. "To dojde, nesýčkuj," otočila jsem se na ní já.



Motýli, teda housenky,  přišli za tři dni. "Uff, už jsou tady," hlásila jsem s velikou úlevou Amíkovi. Amík se usmál a ten jeho výraz mluvil za všechno. Mini chlapík totiž na housenky nezapomněl, tak jak v to doufal Amík. Naopak, jeho zoologické nadšení se stupňovalo, usínal a budil se slovy "butterfly," a každý večer si před spaním počítal kolik ještě nocí, než se housenky konečně stanou součástí naší rodiny.


Dvě krabičky plazících se housenek se rychle zabydlely na našem jídelním stole. "Mně se zdá, že jsou nějaký malý," povídá první den máma. Housenky, ale rostly rychle a tím úměrně se zmenšoval náš apetit. Jediný nadšenec byl náš malej zoolog. Housenky rostly a rostly. "Teda jak mi nic nevadí, tak tohle je teda kekel," vyjádřila naše myšlenky moje máma." "Hele jak dlouho, že ti říkali, ve školce, že to bude trvat než budeme mít ty motýly," ptal se skoro po měsíci poměrně zoufale Amík. Tak ty dva týdny se protáhly na měsíc a něco.

"Mamá, už visí, koukej jak visí," řval nadšeně mini chlapík jednoho rána. "Hurá, hurá, hurá!" volali jsme s Amíkem. "Honem jdi probudit babá," dodal Amík škodolibě při pohledu na hodinky ukazující šestku. "Babá, koukej takhle visí," lehal si mini chlapík na zem s nohama nad hlavou. Housenky se konečně začínaly kuklit. "Tak teď už jenom pár dní a můžeme je propustit," poovídám nadšeně. 


Pár dní se protáhlo na dva týdny. Koho by napadlo, že ty kukly budou tak dlouho trvat. "Hlavně, aby se nějaký vylíhly," povídá jednoho rána se strachem v hlase Amík a já s ním při pohledu na visící nehýbající se kukly musela zděšeně souhlasit. "No, daddy, no, I have butterflies, skoro, mamá," přidal se zděšeně mini chlapík.

Kukly se slitovaly a za pár dní strachu, kdy je mini chlapík každých pět minut kontroloval, se přeci jen čtyři motýli vylíhli. "Paráda, takže měsíc a půl čekání a máme čtyři motýly, " prohodil nad motýlí klecí Amík. Motýli v klaci poletovali za bezmezného nadšení malého zoologa, který se každý ráno budil s výkřikem:"motýly!!"



Motýlí klec stála na stole ještě pár dní a pak se mini chlapík rozhodl, že je vypustíme ven. Za vakotu foťáků mini chlapík slavnostně otevřel síť a motýli vyletěli. Teda nevím, jestli jsme je náhodou neměli nejdřív učit jak přežít v divočině brooklynskýho dvorku, ale snad tu děsivou bouřku a dvoudenní slejvák nějak zvládli.

Mini chlapík přišel s tím, že by chtěl pulce neb stejná firma, která prodává housenky prodává i pulce. My se mu to snažili zatajit, ale jak se zdá tak marně. Ta učitelkave školce, která si tak ráda povídá s mini chlapíkem mu to práskla. 

Dneska dal do motýlí klece brouka, kterýho přitáhl ze dvorku. Nevím, brouci a pulci, zlatý housenky.



Komentáře

  1. Koukám, že jsem na tom podobně :-)))) https://ladytattooch.blogspot.cz/2016/04/mame-doma-entomolozku.html

    OdpovědětVymazat
  2. Hezký příběh o tom, jak jste chovali motýly 🦋 To je opravdu kouzelné a připomíná, že i malé radosti a jednoduché věci dokážou udělat život barevnější a krásnější. Takové momenty učí trpělivosti a radosti z maličkostí. A když chcete občas udělat radost sobě nebo domácnosti a zároveň ušetřit, určitě se podívejte na slevový kupón 😊 občas tam najdete skvělé nabídky, které potěší víc než jen peněženku.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak jsme slavili Chanuku ve Vermontu

Já vím, že je po svátkách, ale pro nás, kterým skončila Chanuka teprve 29. prosince se to až tak nezdá. Letos jsme se rozhodli pojmout svátky sto procentně po židovsku. Žádný stromeček a žádný dárek ráno nebo večer, prostě jenom svíčky na svícnu a dárek každý večer.  Ona ta Chanuka je pro děti  úplně dokonalá, osm nocí, osm slavnostě naladěných večerů a osm dárků. No prostě paráda. Už od Halloweenu se mě chlapík každý ráno ptal: "Mami a Chanuka bude kdy?" Ono to pětiletý dítě ten pojem o čase až tak nemá a tak ač jsem se snažila jak jsem chtěla, měla jsem štěstí, když se mě zeptal jen jednou denně. Chanuka je svátek pohyblivý a je každý rok jindy, letos se kryla s Vánocema parádně a my si užívali od 22. až do 29. prosince. Chanuka je svátek světel, každý večer se zapaluje jedna svíčka na osmi ramenném svícnu přitom se zpívá a jí smažená jídla. Ona ta Chanuka je totiž oslavou oleje, který vydržel oblehaným povstalcům místo jednoho dne, dní osm. Prý něco jakko kdyby b...

Když se na chvilku zastaví dech

8 dní poté Na začátku prosince na svoje narozeniny jsem si nadělila docela divnej dárek. Našla jsem si takovou malou, kulatou, bulku v prsu. Zastavil se mi dech. Strachem, představou, co všechno to může bejt. C ojsem udělala? Šla jsem na internet. Největší blbost co může člověk udělat? Asi jo. Po chvilce vyklidnění jsem šla za Amíkem. Zastavil se mu dech. Amíkova noční můra? Amíkova máma prodělala před 23 lety rakovinu prsu s následnou mastektomií. Noční můra, hadr, takový to prožití vašeho nejhoršího strachu a noční můry v jednom. Amíkovi bylo tehdy 12 let. Internet mi nestačil a tak jsem se objednala k doktorovi. Vždyť proč se dohadovat, když se to dá všechno zjistit. Za tejden po nálezu jsem byla s Amíkem a jeho mámou v nemocnici na vyštřeních. Mám štěstí, Amíkova sestra, moje švagrová je doktorka v jedný rakovinový nemocnici v NYC. Klasicky jako ve všech americkejch nemocnicích jsem si musela nejdřív zjistit, jestli berou moje pojištění. Ano, berou jenže jsem si mus...

Když vás chemoška pošle do háje aneb ne vždy se rande vyvede

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne. Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal. Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma tak ta šla taky a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype. Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff...