Já s Amíkem v Beskydech aneb naše první stanování

Americkej kemp

Je léto a to ve mě budí sentimentální vzpomínky na začátky našeho kempování s Amíkem.

Nikdy jsem nebyla žádnej drsnej tramp. Kanady, celtu a tele (který jsem zapomněla jak se jmenuje musela si ho najít v trampským slovníku) jsem taky nikdy nevlastnila, ale vedle Amíka jsem si jako drsnej zálesák, dobyvatel Divokýho Západu, lesní žínka a bába kořenářka v jenom připadala často. Teda hlavně na začátku našeho vztahu.

Nikdy nezapomenu na to jak jsme se asi po čtyřech měsícíh randění vydali do Beskyd. Jako mapu číst umim, ale nikdy jsem nebyla až tak zodpovědná za celou výpravu jako tehdy. V Tescu jsme si koupili stan, neb investovat do něčeho drahýho se nám tehdy nechtělo, zabalili bágly, nasedli do vlaku a hurá směr Rožnov.

Rožnov byl absolutní paráda, jak taky jinak, Amík poprvý ochutnal halušky, který se staly hitem Amíkova jídelníčku, bere i chlupatý knedlíky, ale halušky jsou halušky. Z Rožnova jsme se vydali na treky, na Radhošťi Amík poprvý ochutnal angrešt a pomalu začal chápat, jakou díru do světa udělal, tím, že zbalil mě, přírodoznalkyni, která ho nenechá pomřít hlady ani na nejtěžšim úseku horolezeckýho výstupu k soše Radegasta.

V Beskydech porvé ochutnal rybíz "Hele tohle se jí?" A pak za mnou chodil a volal,"Tohle je taky k jídlu?" A tohle?" "Hele a najdi mi ty borůvky." Na louce, nerostou." "Aha, a co ten angrešt?"

Z Pusteven, kde obdivoval českou vynalézavost trekovanání od hospody k hospodě, jsme se vydali směrem na nádrž Bečva. Tam se stal menší zádrhel, neb nádrž byl vypuštěná, ale co kemp tam byl. V lesích u Bečvy jsem ho dostala na další českej národní sport, houbaření. Amík z toho měl na začátku úplnej adrenalivej sport. Amíkův adrenalin "Hele a jak přesně víš, že jsou ty houby jedlý?" "Kdo, že tě to naučil?" "Děda?" "A není už náhodou po smrti? Na co, že to umřel?" Po překonání děsu z hub a zklamání z toho, že ty magický nepoznám, našel toho nejvěšího hřiba, kterýho odmítl dát do batohu, potom co jsme potkali několik houbařů. "Tak to je macek!" Kde, jste ho našli?""Cože, to je jeho první houba, vůbec?" "Ale, hmmmm, takovej parádní kousek se jen tak nevidí!"

Z Bečvy jsme se vydali opět trekem po zelený a červený, opět mírně selhala šéfka výpravy a mírně podcenila kilometry k dalšímu kempu. Na lesní cestě asi 150 metrů za letním dětským táborem: "Hele, já myslim, že už tam dneska nedojdem. Podle mapy mám pocit, že je to pěkně daleko." "Aha, kde budem spát?" "No, já myslela, že si zalezem támhle kus od cesty a bude." "Ty, hele a to můžem?" "Jasně, když nerozděláme oheň." "A hele, to na nás nikdo nepřijde? Čí je ten les?" "V pohodě, klid." "A hele, co když to někomu patří a oni to obejdou a pak na nás můžou vytáhnout pistole." "Hustý." Tady jsem pochopila, že chodim s Amíkem. "Jo a co medvědi?" "No, tak Beskydy jsou hodně velká divočina, ale až takováhle?" Rozdělali jsme náš stan, z nedalekýho tábora se před večerkou rozlíhal jekot dětí. Amík začal s klackem obcházet stan. "Co děláš?" "Slyšíš to? to je děsně divný, ne? Jakoby někoho vraždili." Já záchvat smíchu: "Hele klid, to jsou haranti z toho tábora dole." Amík se uklidnil, ale spát šel se svym červenym švycarákem na dosah, prej přeci jenom proti medvědům. Už ho vidim, jak bodá medvěda švýcarákem. V noci se strhla děsná bouřka, blesky jako ve dne já úplně zblbá Amíkem jsem si myslela, že na nás někdo šajní baterkou a chce nás zastřelit. Amíka neprobudila ani louže v našem super stanu.

Výlet po Beskydách jsem zakončili v hotelu Partyzán, ve kterym se od 80. let nic nezměnilo, bohužel ale ani neuklidilo a tak jsme si uprostřed pokoje rozdělali stan. Výhoda tesco stanů, netřeba kolíků.

Beskydy byl hit největší a ať jsme od tý doby trekovali, kde jsme trekovali, pořád na to Amík s láskou vzpomíná.  Třeba takhle v Patagonii, třetí den úžasnejch výhledů: "Tak, kdyby tohle bylo v Čechách, tak by tady na tomhle strašnym krpálu měli pivo a guláš. To by bylo teprve něco."

A jak se kempuje v Americe bude příští vydání, ale fotky US kempu jsou tady:

Adirondacks, stát New York