Nadávání aneb život v cizím jazyce

Takovej malej a už tak sprostej

Jedna z věcí na životě v cizím jazyce, která se mi líbí je to, že můžu volně nadávat. Prostě nemám takovej ten hlásek v hlavě, co by mi šeptal: "Teda, to je ale sprostý slovo, fuj." Neslyšim babičku, jak mi říká: "No Aničko! Copak tohle se mluví?  Co je to za slovo?" "To on ti říká Ančo? To je takový sprostý." Babička by se asi divila jak Anička umí krásně nadávat a jak si to kolikrát užívá. "Babi, mluvim jako ten kanál! Ale neboj jenom anglicky, jsem přece dáma, česky bych takový výrazy nikdy přes pusu nedostala. Fakt, se zeptej mámy. Ta ti to dosvědčí! Spolu řeknem maximálně prdel, hovno a kurva."

Pamatuju si jak si brácha jako devítiletej kluk pořád pobrukoval tehdy velice populární písničku od Landy: "V tom pajzlu jsem v hajzlu." Děsně se mu líbilo, že tam nadávaj. "Hele on tam normálně zpívá v hajzlu." "Jak, že se takhle nemluví? Dyť to zpívaj v rádiu a já tak přece nemluvim, já to zpívám. " No tak z toho dostávala tehdy babička úplnej amok a ztrácela slova a možnost mluvit.

Babičce by se vůbec celkově líbilo jak moc a rychle jsem se od Amíka naučila používat sprostý slova. Z osobní zkušenosti musim říct, že pokud se chce člověk naučit nadávat anglicky, tak není lepší učitel než rodilej Newyorčan. Ta sousloví co jsou tady schopný vymyslet, to je úplná báseň. Zaposlouchat se do řeči tchána, mimochodem právníka, když se namíchne, to je vážně zážitke hodnej jazykovědce, úplně to člověka přenese do gangsterek 50. let z old school Bronxu, ale pozor ne do těch italskejch, tam to řikaj ale úplně jinak.

Prvních pár let tady bylo výbornejch, protože když jsem náhodou ujela a řekla nevhodně sprostý slovo, tak jsem se prostě vymluvila na to, "že prostě nemám ten cit." Nebo, že "je to normálně ztracený v překladu. Protože v češtině tohle řikáme furt a vůbec to není silný slovo." A speciálně u tchýně mi to vždycky prošlo na 100 procent, protože tam jsem k tomu "nemám cit" ještě přidala nevinný, "Jordan to používá pořád a já nevěděla, že je to sprostý." Nebo, "ale Stephen to řiká všude, jsem se to naučila od něj." A zaručeně to pak schytal jak Amík, tak tchán. To byla paráda, bohužel už to nefunguje.

Fakt je, že jsem ten cit v sobě neměla, jasně, rozumově jsem chápala, že nadávám i co to znamená, ale prostě tomu něco chybělo, taková ta správný šťáva, no. Stejně jako tam nebyl ten cit pro to, kdy a jak silně nadávat, tak mi tam chyběl ten cit pro urážku. Kdyby mi ten debil, co špatně řídil začal nadávat od slepic, tak by mě to bývalo namíchlo daleko víc, než když začal řikat něco o fucking assholes. Tak tohle už taky neplatí, povětšinou.

Amík a jeho nečekaný urážky mě ještě někdy dokážou rozesmát, pravda už to není co to bejvalo, asi těma létama tady získávám ten správnej cit, ale občas ještě skončí naše hádka mým smíchem, místo vztekem. 

A moje nejoblíbější nadávky, takový fakt dobrý? To je asi "duschebag." Popřípadě se to dá vylepšit na ještě silnější "fucking douchebag." No on ani takovej "dick " není špatný, zvlášť, když se někdo jmenuje Richard a jeho zdrobnělina je pak "Dick." Jakej rodič asi dá takový jméno, by mě zajímalo, asi nějakej otec, kterej chce bejt Big Dick a celej zbytek svýho života pak řikat synovi Small nebo Little Dick. Poznámka překladatelky: dick: ve smyslu penis, často používaný americký slovo, nadávka, vyjádření nesouhlasu, radosti, nebo zněžněliny či uznání. Fucking: netřeba překladu Douchebag: z francouzštiny původně označení mycí houby, nadávka proto, že si mycí houbou lidi, zejména pak ženy myjí přirození, povětšinou nadávka někdy uznání, vždy směřováno na muže, zřejmě není horšího údělu muže než být mycí houbou pro ženské vagíny.

Osobně naprosto souhlasim s tvrzením, že bilingvní lidi mají oddělený osobnosti podle toho jakym jazykem mluví. Já kanálník v angličtině a skoro dáma v Praze. Už se nemůžu dočkat na mini chlapíka, jak se bude vymlouvat: "To přece neni sprostý, to je anglicky."