Přeskočit na hlavní obsah

Operace a je to venku

Radiologie

Minulej tejden byl poměrně pernej. V neděli mi začalo docházet, že se operace blíží a já se začala bát. Jako na vážno se mi z pocitu toho, že mě budou řezat, ale hlavně z celkový anestézie stahoval žaludek. Bála jsem se. Bála jsem se toho, že neusnu, že, že, že...prostě všeho.

V úterý 10. ledna jsem šla na mapování. Mapování mýho prsu a lymfatickejch uzlin. Asi, aby měli jistotu jak mě zejtra řezat. Můj nápad, že by stačil fix se nějak neujal a já šla do nemocnice. Sedím v čekárně, hromada lidí kolem, v čekární televizi jede "chcete bejt milionářem, " za oknem přes ulici se koulujou děti. Kolem mě lidi, většinou vypadají zdravě, jedna stará asi hluchá Italka křičí italsko anglicky do telefonu: "Počkej za rohem. Si, si, capisto." Křičí tak moc až se kolem lidi začnou smát.

"Teď to trochu štípne." Tak tuhle větu znám od mala a vždycky to podcěňují ty injekce

Zavolali mě dovnitř. Doktorka mi ukáže jehlu, krabičku s radioaktivní látkou. Ta mi je píchnuta do prsa, aby prosvítila cestu mých žil a oběhu do lymfatickejch uzlin nejblíž nádoru. Skan to pak perfektně vyfotí. Jo budu jako ten kámen co si Homer Simpson vytahuje zpoza trika. Jedno se doktorům a sestrám tady musí nechat jejich přístup je úžasnej, smích a chvála a popis i toho sebemenšího kroku, který dělají a to vysvětlování, všechno tohle mění naprosto pocit pacienta.

Ordinace na radiologii

"Je to ta nejmírnější dávka co tu máme," říká doktorka zatímco mi podává kartičku s datem a tím, že jsem mírně radioaktivní. "To máte, kdybyste náhodou rozezněla alarm v muzeu nebo policejní čidla, ale nebojte vám se to nestane. To sem chodí takovej jeden pán na tu největší dávku co tu máme. A ten jde po injekci vždycky na hlavní nádraží (Grand Central) a tam obchází policajty a doufá, že jim rozezní alarm a oni si budou myslet, že je terorista. Jo a bohužel jsme dnes nějak pozadu. Tak si prosím sedněte do čekárny a nikam nechoďtě." Přesně to co, člověk chce slyšet, že bude čekat mnohem dýl než chce. "No, tak já mám zejtra operaci a hádám, že ten skan je k tý operaci nutnej, tak já tam teda počkám. " Odvětím žertovně a jdu si sednout na další hodinu a půl do čekárny.

Skanování trvá asi tak deset minut. Je mi to jasný, oni děsně chtěli, abysme si počkali na newyorskou pořádnou špičku, jo domů nám to s tchýní, která se za volantem mění v divoký zvíře i tak trvalo skoro dvě hodiny. Pane jo, já si užívám tak skvělejch přístrojů od tý chvíle, co jsem byla diagnostikovaná. To je skanování, magnetická rezonance, radioaktivní látka v prsu, už se nemůžu dočkat toho co přijde dál.

Na chirurgii se mám dostavit v 6:30 ráno. Rozhodli jsme se spát u tchánovců, to proto, že  New York nikdy nespí a my bysme strašně neradi byli zaseklý někde v tunelu. Já, mini chlapík, máma, Amík a mini chlapíkův nočník jsme se naskládali do auta a šup. Tchán šel spát v devět večer, nastavil si budík na 4 ráno. Bude totiž hlídat mini chlapíka, tak aby si stačil dojít na záchod a sejít dvě patra dolů. Já se šla osprchovat speciálním mejdlem, je modrý a mejou se s nim doktoři před operací a zjevně i pacienti neb mi to bylo kladeno na srdce minimálně pětkrát. "Noc předem a ještě ráno v den operace. Ale pak už ne, není to dobrý na kůži."


Fakt jako v hotelu a ne tom levným je čekárna na chirurgii
My si dali budík na 4:50, mini chlapík tušíc, že se něco děje, se budí ve 3:30 a odmítá usnout. Jeho mírně radioaktivní mamá ho nechává se spárech jeho otce a snaží se usnout v obýváku na gauči. Asi nervy nebo co, ale usnout se mi už nepovedlo. Start dobrej teda. Rozčepýřenej tchán přebírá mini chlapíka a my v 5:20 vyrážíme. New York nikdy nespí, ale dneska si přispal, takže nám cesta trvá neuvěřitelnejch patnáct minut a to nemáme policejní eskortu a tchýně se za volantem mírnila.

Takhle sledují nejbližší postup operace
Chirurgie je rok stará budova. Vrátnej je strašně milej, najde moje jméno v seznamu a mě i můj doprovod skládající se z čím dál tím víc nervní mámy, mírně roztřesenýho Amíka a profi tchýně, která si tímhle prošla před pětadvaceti lety jde na věc. "Jako v hotelu to tady máme. Nic se nebojte." uklidňuje nás vrátnej zatímco s náma jede nahoru, kde nás předá sestře.

Pane jo, ta čekárna, jako v luxusním hotelu a mají tam i super snídani, jak ráda bych tam zůstala. Dostávám speciální krabičku na košili, která mě bude všema úkonama bude stopovat a dole v čekárně mě zase díky tomu budou moct stopovat moji blízcí. Amík taky dostává krabičku, jde se mnou do dalšího patra do přípravny. Celý je to rozdělený na samostatný pokojíky, kde se převlíknu do anděla a hned na to za mnou přijdou i obě mámy. Moje máma je chudák v nežertovný náladě. Amík raději odchází, když mi píchají kanylu. "To je mnohem lepší, když to přizná, než aby se nám tu skácel, což se teda děje hodně často." hlaholí rozveselená sestra. Všechny sestry jsou naprosto skvělý, veselý, hodný, pokoje se taky snaží, prostě aby to vypadalo ne úplně jako nemocnice. Ne jako chirurgie pro rakovinovou nemocnici. Všichni, kteří jsou v těch ostatních pokojích jdou dnes na operaci. Operaci vyndání nádoru. Všichni, kteří čekají v čekárně jsou jejich rodiny, jejich nejbližší. Bojíme se všichni.
Ranní výhled během čekání na přípravně

Před 8 si mě odvádí sestra, jedu do dalšího patra. Oblečení mám v pytli, to na mě bude čekat na pooperačním. Loučím se u výtahu. Bojím se, ale byly mi vzaný brejle, čímž je moje viditelnost poměrně snížena. Někdy je lepší vidět míň. V dalším patře na mě čeká anestezioložka. Najednou se ocitám ve filmu, lidská mysl je neuvěřitelná, jelikož mám staženej zadek, tak se přesouvám do nereality, jsem ve filmu. Anestezioložka je celá v tmavě modrým, barva operačních mundůrů sester a doktorů. Všichni jsou v rouškách a jedna sálová sestra má na hlavě takovu tu barvnou čepičku jako z "Chirurgů nebo Pohotovosti." Hned si připadám jako doma. Sál vypadá jako velitelskej můstek UFO. Je tam zima. Balí mi nohy do absolutně neuvěřitelný deky, jakoby bublinkatý fólie akorát že perfektně vyhřívaný. Bojím se, že neusnu. "Teď vám dáme něco na zrelaxování." Slyším anestezioložku.
Tak trochu divný probuzení
Drogy zabraly, definitivně

Moje tělo je divný, nehejbu se, přes prsa mě něco tlačí. Pás. Pohnu rukkou. Prstem. Otevřu oko, pak druhý. Jako to není fér, vždyť mi všichni řikali, že budu počítat a ono už je povšem. "Jak vám je?" slyším hlas. "Fajn." Jsem mírně mimo. Amík. Nějakej bílej nebo co. Později mi řekl, že nečekal, že se mě uvidí tak těsně po vzbuzení. Jo, hádám, že mi ty jejich dorgy zabraly dobře. Jsem úplně mimo. Máma a tchýně, máma je taky nějaká bílá. Trvalo to prej devadesát minut, což je náhodou krátký. Máma se jde provětrat, prej potřebuje vzduch. Dostávám něco proti bolesti a znovu usínám. Další probuzení, pořád mírně mimo, bolest skoro žádná. Jdu na záchod a čůrám...čůrám modře, super tak za to ta operace stála. Natáhli do mě nějaký barvivo a trvalo to teda skoro 24 dostat ho ze mě ven. Jsem měla ukázat mini chlapíkovi, tomu by se to líbilo.

Vyloženě sexy podrsenka na dalších 24 hodin

Ve 12:30 jsem propuštěna a juhů jedem dom. Pořád teda mírně mimo. Myslím, že jsem vypadala jenom o trochu líp než tchán, kterejm nám otevřel dveře. "Nespal. On nespal od tý chvíle co jste odešli." Zachraptěl tchán. Mini chlapík nadšeně pobíhá kolem a Amík ho bere ven. Jsme všichni mimo.
Cesta domů

Za několik dní přišly výsledky. Můj nádor měl 7 mm a byl perfektně ohraničenej, lymfatický uzliny čistý. Tfuj, tfuj, tfuj vypadá to dobře. Teda ruka mě ještě pořád mírně bolí, nedá se moc zvedat nad hlavu, ale co už. 24. ledna jdu na pooperační.






Komentáře

  1. Cetla jsem se zatajenym dechem. Jsem rada, ze ses probrala a ze nador byl ukazkovej. Drzim palce dodalsich mesicu.

    OdpovědětVymazat
  2. Čítam tento blog už nejaký čas, a stále držím palce a prajem skoré uzdravenie.

    OdpovědětVymazat
  3. konec dobry, vsechno dobre... drzim palce, aby byl nejperfektnejsi ze vsech perfektnich. Maminka jak se na tebe hezky smeje na ty fotce...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele díky moc..no mami to pak, chudák, musela jít vydejchat ven.

      Vymazat
  4. Aničko, sleduju a znám Tě z koně.. Miluju tvoje fotky a příběhy ze života. Je mi líto, co Tebe a Vaši rodinu potkalo, ale chci Ti dodat odvahu a hlavně říct, že máme v rodině tuhle "super zkušenost" 3x za sebou a ve všech třech případech s nejlepším koncem. Každopádně pozitivní přístup je půlka úspěchu, že jo:-) Tak že je jasný, že půlku už máš za sebou. O zbytek se postaraj ty super přístroje a řepa :-) buď silná! Pusu! Lucie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za povzbuzení! Je mi líto, že jste tím procházeli hned třikrát! Jasan půlka je v kapse :-D A jak říkáš zbytek nechávám na chemii a řepě, ale řeknu ti ta řepa už tam jde dost těžko :-D

      Vymazat
    2. Je to hnus. Nebudu lhát. Každá kontrola je o nervy. Ale prostě to tak je. Naučíš se s tím žít.. A hlavně co je nejvíc - nejsi na to sama. Hodně sil, pusu z Prahe! :-*

      Vymazat
  5. Trochu jsem si zaslzela, s tema fotkama je to pro moji naturu silny. Pobavilo me to "bojim se, ze neusnu":-D. To reknu manzelovi:-). Jsem rada, ze ten hnusak byl v ramci moznosti dobrej a ze uz je venku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele s fotkama máme plány, děláme je průběžně celou dobu...chápu, citlivko :-D Ha ha to jsem čekala, že tě to pobaví, bys měla vidět ty sestřičky jak se smály a anestezioložka nia nevěděla jak na to reagovat :-d

      Vymazat
  6. Taky jsem četla se zatajeným dechem... je super, že ten "hnus" je už pryč a vypdá to, že definitivně! :) Držte se a opatrujte se!
    Hodně sil přeje Peťka :)

    OdpovědětVymazat
  7. dobrý den, čtu Tvůj příběh a každý den hledám co je nového. teda ale tohle byl fofr, hned ten den domů? přeji aby bylo už jen líp. Majka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc..jo jo on ot ani nebyl tak velikej zákrok, jen ta lumpectomie a ty ulzliny, ani to tak moc nebolelo..to lidi po mastektmii si nechávají několik dní.

      Vymazat
  8. Neuvěřitelný, hned jet domů, kdyby to nebylo tak hrozný téma, tak bych řekla, že to je jak z hezkýho filmu. Ale bude to mít happy end, takže vlastně jo ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D No tak já si taky jak ve filmu připadala :-D No tak jinej než happy end nebereme, jsem režisérka, takže jsem rozhodla!

      Vymazat
  9. Dobrý to je a bude. S fotkama je to odvážná reportáž.marca

    OdpovědětVymazat
  10. Mam radost,ze to dobre dopadlo.Jsi statecna!Mužu se zeptat jak casto sis vysetrovala prsa?Prijde mi snad nemozne takhle maly utvar najit. Kdyz si je prohmatavam tak mi prijde,ze tam spousta "veci" nepatri...drzim palce dal!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju a taky mám radost, hlavně teda, že jsem usnula..hele vyšetřovala jsem se jen občas, moje kamarádka si tímhle prošla jen dva roky přede mnou a to mi nějak uvízlo v hlavě..no a najít to v mojí velikosti není takovej problém. Doktorka říkala, že mít větší prsa mohla jsem s tím chodit klidně rok až dva. Spousta věcí tam je, dávej pozor na ty co jsou tvrdý a dívej se na obě prsa a porovnávej a hlavně když si nejsi jistá jdi na vyšetření!

      Vymazat
  11. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  12. Četla jsem to jedním dechem. Ostatně jako všechno co jsi napsala. Držím palce a I takhle na dálku posílám velkou spoustu štěstí.

    OdpovědětVymazat
  13. Pěkný večer,
    dnes jsem nějakou náhodou narazila na Váš blog na Facebooku.
    Hned jsem k tomu zasedla a čtu a čtu...skvěle jste to zvládla a moc přeju,aby to bylo všechno dobré.
    Tak hodně síly a jen to dobré a blog se mi moc líbí a je pro mě nesmírně zajímavý.
    Hezký večer
    Renata

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc a mod děkuju :-D a jsem ráda, že se vám blog líbí!

      Vymazat
  14. Moc držím palce, určitě to dobře dopadne :) :) :)

    OdpovědětVymazat
  15. Uf, to bylo rychlé počtení. Nejsem sama, pro kterou to bylo jedním dechem. Určitě to bude postupem času dobré, musí. Moc držím palce, drž se!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc díky..hele jasně, teĎ je ntu léčbu a bude to!

      Vymazat
  16. Wow, pěkné, zajímavý článek. Jen si dovolím poznámku, dejte si pozor na interpunkci, zbytečně to kazí dojem textu a ruší pozornost :)
    (http://www.nadpsavec.cz/)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No díky za wow :-D A díky za radu, na interpunkci si teda pozor dávat budu a taky na překlepy :-) Jenom nevím, nevím, jestli to k něčemu bude :-)

      Vymazat
  17. Čtu vás skoro od začátku a s chybama si nedělejte hlavu :-) Bez nich by jste to nebyla vy :-D
    Moc děkuji, že kromě psaní o tom, jaký to pro vás je, taky přidáváte fotky. Dodává to vašemu psaní pořádný drama. Bez nich bych si to vůbec neuměla představit. Je to tak super.
    Držte si dobrou náladu, z té řepy prosím nezkolabujte a hlavně pište.
    Myslím na vás.
    Jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, tak snažím se chyby nedělat, ale moc si text nekontroluju, což bych měla, ale nějak nestíhám, no a taky přepínám z jinýho jazyka a zjistila jsem, že někdy omylem použiju obrat z angličtiny...díky a s fotkama máme s Amíkem plán..on je profi fotograf a já se snažím o zlepšení, takže máme projekt, uvidíme jak to dopadne...dobrou náladu se snažím udržet, ale někdy to na mě trochu padne, naštěstí se s Amíkem střídáme a když to padne na mě, tak on je v pohodě a naopak. Řepu jím už i syrovou a dobrý :-D Moc děkuju za povzbuzení!

      Vymazat
  18. dobrý deň,
    držím Vám palce nech to len a len dobre dopadne

    MARY

    OdpovědětVymazat
  19. Celou dobu jsem měla staženej zadek. Nesnáším nemocnice, fotky tomu ještě přidaly. Jsi statečná, držím ti palce!

    OdpovědětVymazat
  20. Hele to jsem nechtěla, fakt, že ne! Tak chápu, že ty fotky asi jsou silný kafe, když nemáš ráda nemocnice..tak já ti tam příště napíšu varování :-) A děkuju za podporu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Varování byla už první fotka, přesto jsem četla dál, z vlastního rozhodnutí ;-) A bez těch fotek by to zase nebylo ono, jsou krásný, i když nejsou vyloženě veselý. Prostě ze života, v celé své kráse a syrovosti. Patří sem a jsi skvělá, žes je sem dala, že to podáváš tak, jak to je. Žádný vysmátý selfíčko s kapačkou v ruce.

      Vymazat
    2. Díky a teď jsi mě fakticky rozesmála, ta představa jak si držím tu selfie tyč a u toho špulim pusu na nemocniční posteli mě dostala :-D

      Vymazat
  21. Super, drž se a teda s fotkama to je fakt odvaha, ale jsou dobrý... Fotíte oba moc hezky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky a držím! Jo jo máme foto projekt, fotíme celou naši cestu za zdravím...od tebe se těším na dramatický balení a popisování vaší cesty!!!!

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně