Radiace, první rande

Zdravá snídaně, základ dne

A už je to zase tady po krátký pauze to začíná nanovo. Už budu Amíkovi zase nevěrná neb začíná moje randění s radiací. Škoda, skoro jsem si zvykla na to, že nemusím do nemocnice jindy než jednou za tři neděle. No nic, aspoň jsme si užili krátkou dovolenou.

Pátek 26. května, perfektní den, přesně na to jít do nemocnice. Posilněni strašlivě zdravou snídaní, velikým kafem a "hen hen" jak by řekl mini chlapík a ne slepice nesvolává, to si jenom zkrátil český honem honem.

Maskovanej Amík

Nová budova, nová čekárna, nový záchodky a ejhle jiná pacientka:"Můžu se zeptat, jste po chemoterapii, že jo?" No, nevím, ale moje holá hlava v oddělní radiační onkologie je jasnou vizitkou a nikdo, fakt nikdo si nemyslí, že vypadám jako skinhead, teda když opominu Amíka, kterej si od rána dělal legraci z mojí džínový bundy a holý hlavy. Máma to teda ještě na rozloučenou mezi dveřma zazdila:" Legraci si z ní nedělej, nemá to decentní tetování vzadu na krku." Ještě, že mám doma zastání. Džínovou bundu jsem si v čekárně sundala a tak se paní ani nezdráhala.

"Můžu se zeptat? Za jak dlouho vám narostly vlasy? Já jsem pořád ještě holohlavá," ukazuje si na hlavu s tak perfektní parukou, že jsem tomu nechtěla věřit. "Tak pokud se dá tomu porostu co tam mám říkat vlasy, tak za tři tejdny to mám takhle hustý." Odpovídám já. "A jakou rakovinu máte? Taky prsu? A jakej druh? A jé to je to samý co mám já!" Zvolá paní vesele. "Teda to není veselý," hnedse opravuje, ale vážná tvář jí stejně nejde. Tohle jsou ta speciální setkání jen pro členy klubu, hádám.

Další dotazníky

Nová ordinace, nový sestřičky, nový postupy, nový varování: "Musíte se mazat a je možný, že budete spálená, ale nebojte proti chemoterapii, to nic není." Varuje mě sestřička a zároveň mi říká: "Na příštím sezení vám uděláme fotku do databáze, abychom vás poznali." "To jako mýho prsa?" Vybleptnu naprosto vážně já. Všichni dostanou záchvat smíchu i já. "Tak tohle je vážně dobrý. To jsem ještě neslyšela," chechtá se sestřička, "ale víš co dává to vlastně smysl," přidává se druhá. "Léčéme to prso." "Taková databáze by mohla bejt zajímavá třeba s prostatou." Rozvíjím já svůj nápad. Při odchodu se sestřička se kterou budu příštích pět týdnů ve skoro denním styku loučí:" Vás si budu vážně pamatovat. To prso mě opravdu dostalo. To mi udělalo náladu na celej den." Hádám, že to není někdy až tak špatný bleptnout co vám přijde na jazyk, zvlášť pokud to někomu zvedne náladu na onkologicko radiačním oddělení. Pane jo už jenom ten název.

Novej doktor, milej ale, proboha kolikrát tohle všechno ještě uslyším:"Šance toho, že dostanete seundární rakovinu je 1:5000, šance návratu bez radiace je o 40 procent vyšší než bez ní." Nějak se mi dostává pod kůži ta stále opakovaná slova "radiace, rakovina." No nic, prso se mi prý srazí, tak jelikož je to to větší, tak aspoň budu konečně symetrická. To, jak doktor zdůrazňuje to, že mluvíme o rakovině tohohle prsu a to zdůrazňování slova "možnost, možná." Jasně, chápu nemůže nic slíbit, ale už dost. Skáču mu do řeči:"Tak co kdybysme vynechali to slovo možná a dali tam určitě?" Napůl žertovně. Chápe a změní tón hlasu. Uff..

Takže co mě teď čeká? Začneme simulací, ta trvá nejdýl, prý až dvě hodiny, to asi tou fotkou toho mýho prsa. No taky mě během simulace budou tetovat, ale jenom takový tečičky, to aby věděli, kam namířit paprsky. "Ne, krásný tetování zatím nenabízíme." Škoda, když už to jsou jenom tečičky, tak by mohli tetovat hvězdný soustavy. Taky mi budou modelovat pozici, abych pokaždý lehla a vypadala stejně. Paráda, celý to bude trvat dvě hodiny a to bez čekárny. Jsem nadšená, konečně se zase jednou dostanu do nemocnice, už jsem si připadala opuštěná. Celkově mě čeká 20 kol, teda 20 dní, pět dní v týdnu. Přesně měsíc ozařování, radioaktivní prý ale nebudu. Záření trvá minutu a je prý o trochu silnější než rentgen.

Každý oddělení má jinej župan, ten radiační mi náramně připomíná kung fu

Nebudu si hrát na siláka, dostalo mě to. Na obědě jsem se rozbrečela, zase mě dohnala moje diagnóza, většinou jsem schopná se na to dívat jinak, ale někdy, někdy to prostě nejde. Někdy se mi uleví brekem.

Cestou domů se z rádia ozve reklama na preventivní mamogram, podíváme se na sebe s Amíkem s takovým tím všeříkajícím úsměvem a ač jsme se chvilku předtím hádali o tom jak moc mu nepomáhám s navigací a ještě z něho dělám blba, tak reklama na preventivní mamogram nás zase sladí. Naše nová realita.