Radiace dostala kopačky

Poslední radiace

Je to tady moje randění s radiací je u konce. Je konec, je konec dennímu dojíždění a osvicování prsu radiačními paprsky. Je konec, je konec sezení v čekárně. Je konec, je konec převlíkání se do modrýho županu. Je konec, je konec mazání se krémem proti radiačním spáleninám.

Celkově jsem měla šestnáct dávek radiace zaměřené na celé prso, na sterilizaci celé prsní tkáně. Ležela jsem na zádech, ruce za hlavou a dívala se na radiační mašinu polepenou dětskýma nálepkama, jedna z těch nálepek byla fotka dvou smějících se asi sedmiletých holčiček. Tyhle nálepky si tam dávali pediatričtí pacienti, aby se měli na co dívat během radiační terapie.

Poslední čtyři dávky byly cílené. Cílené do oblasti nádoru. Terapeutka mi namalovala krásný kroužek, obrys násady na radiačním přístroji. Násady bez nálepek a usměvavých dětských obličejů. Násady, která vypadala jako z filmu o radiačním paprsku, který spálí na co přijde.

Moje nový já, já který je jiný a přece stejný

Je konec, konec, konec. Po radiaci zůstala spálenina, která se pomalu hojí, svítí červeně a bolí uvnitř prsu. Musím říct, že takový ozáření musí bolet jako prase. Myslím na likvidační dělníky v Černobylu a nechce se mi věřit, že měli na sobě jenom kapesník přes pusu a montérky.

Moji

Je konec, řekla bych sláva a hurá, ale sedím na židli, kde do mě pomalu kape půlhodinová infuze léku. Léčba pokračuje. Pokračuje dál, ale už ne v tak intenzivním tempu. Mám teď jednou za tři týdny infuzi, vypočítané je to tak do ledna. Začnu brát denně prášky, které mě nejspíš přivedou do předčasné menopauzy. "Stejně bys jí projít musela, tak jako tak." Veselí mě Amík. "Hele já o tom ani nevěděla," uklidňuje mě máma a vzpomíná na svoji menopauzu, "nějaký návaly horka? Pokud budeš po mě, tak to nic není." Povídá vesele. Zapomíná, ale na to, že dva roky chodila v zimě v tričku s krátkým rukávem a topení otvírala, jen pokud teplota klesla pod mínus třicet. To musím říct Amíkovi, bude rád, že ušetříme za topení, ale hlavně aby nám nezmrznul mini chlapík.

Dojetí a proč ne?

Myslím na to, že je konec, že zítra je pondělí, kdy nebudu muset do nemocnice, zatímco si přikládám na prso chladící gelový polštářek, který má na sobě napsáno "RadiaGel." Moje spálenina se zahojí a i kdyby se prso srazilo, jak mě varoval radiolog před jedním z těch úžasných vedlejších účinků, tak to nevadí, aspoň se mi velikostně dorovná k tomu levýmu, menšímu. "Ne, díky o plastice uvažovat nebudu. Nejsem cvok. Jedna operace mi stačila!" Odpovídám doktorovi, který povídá něco o tom, že některé ženy to zmenšení řeší operací.

Radiace skončila ve čtvrtek ráno poslední dávkou. Zazvonila jsem na zvonec, během čehož mě přepadla stydlivost ať už z jakýhokoliv důvodu a vytryskly mi slzy. Terapeuti kolem se rozzářili a začali mi tleskat, já poděkovala a prchla. Prchla do šatny, kde jsem se musela uklidnit.

Zazvoň na tenhle zvonec, třikrát a silně, tak aby jeho zvonění jasně řeklo : Moje léčba je u konce,  tenhle závod je odběhnut a já jdu dál."

Odpoledne jsem byla zpátky, kde jsem začala, u své chirurgině (ten ženský tvar zní tak krkolomně) v ordinaci. Jizvy se mi i přes ozařování hojí a já se s ní uvidím zase za půl roku, kdy půjdu na mamogram a ultrazvuk. Půl roku, to je zjevně doba, kdy se s ním mám vídat. Naposledy jsem jí viděla před půl rokem, před půl rokem, během kterého jsem měla chemotrapii, chemoterapeutickou alergickou reakci, vypadaly mi vlasy, obočí. Půl rok během kterého jsem byla pálená radiací a zjistila jsem, že se tohle všechno ač to zní tak děsně přece dá zvládnout. Půl rok během kterého rčení: "Co tě nezabije, to tě posílí," nabralo, ale úplně jiný grády.

Radiační spálenina, moje nevypadá tak strašně