Přeskočit na hlavní obsah

Kempování po americku


 S Amíkem strašně rádi cestujeme a samozřejmě i kempujeme. Je fakt, že Amík se to kempování teprve musel doučit, tak zálesákem se v Brooklynu opravdu nenarodil, měl ale štěstí a potkal mě. Zatímco on si do kočárku sbíral kamínky nalezené při projížďce městkým parkem, já dítě divočiny jsem lezla po stromech a sbírala plodiny, no minimálně jsem spala na zahradě a na ten strom se ze spoda dívala, ale knížku Zálesákův rok, tu jsem měla v deseti letech opravdu oblíbenou. Zatímco Amík sbíral zkušenosti divočiny na letním táboře, kde spal v chatkách a jedl pizzu, já divoženka jsem spala ve stanu s podsadou, tahala dříví na oheň a chodila na puťáky.


Ano, naše dětství nemohlo být rozdílnější, zatímco on využíval kapitalismu a cestoval po západním světě, já spala s rodiči v kempu na Žihovošti a na západ jela do Jugoslávie, kde měli tu nejlepší zmrzlinu na světě a krásnej barevnej balón, kterej jsem ale nedostala, protože byl moc drahej.

Tak rozdílné rodiny a okolí a přece jsme se našli a spolu se začali vydávat do divočiny. Moje znalosti a Amíkovy neznalosti nás kolikrát zachránili z prekérních situací. To třeba, když jsme se ztratili v rumunských horách a já našla jabloň s jablkama a Amík se naivně vyzbrojen brooklynským akcentem a hrstí oblázků postavil hodně divokých psů. "Cože? Voni napadnou i medvědy?" Zděšeně zakřičel najednou úplně zelenej Amík, když jsem ho neveřícně chválila, jak byl statečnej.


Po přestěhování do USA jsem pochopila, proč se Amík tehdy během našeho putování po Beskydech nějak netvářil na můj nápad jít spát jen tak nadivoko do lesa. Co ale dodnes nepochopím je, jak že nás to chtěl chránit tou otevřenou rybičkou, kterou si pro jistotu dal pod hlavou. "To je proti medvědům," vysvětlil než usnul tak tvrdě, že ho neprobudila ani ta ohromná bouřka s bleskama a spal i přes to, že se nám do stanu nahrnula hromada vody. Medvěd naštěstí nepřišel, protože by se nejspíš z tý otevřený rybičky počůral smíchy.


USA má také systém kempů a státních parků a turistických cest, které ale našemu značení českého turistického klubu nesahají ani po kotníky. Co je ale plus je to, že ve státních parcích se platí za místo, kde může spát 6 lidí, každé místo má svoje ohniště a grilovací mřížku a  teplá voda ve sprchách a splachovací záchody jsou běžností. Co má ještě americké kempování navíc je divočina, divoká příroda a lidi.


Ano, dodnes si vzpomínám na svoje první kempování ve White Mountains v New Hampshire, kde nás ranger při příjezdu varoval, že kemp je v místě tahu losů a nemáme je v noci otravovat a: "Zuby, tak ty si vyčistit můžete, ale pastu dejte do auta, voni ti medvědi se ji nějak naučili mít rádi." Varoval mě tehdy nezkušenou Evropanku nadšenou ze zahlédnutí užovky. Tehdy mě také nijak nepotěšila ta skupinka kempujících lovců, kteří na sousedním místě vztyčili americkou vlajku, pušky opřeli o auto a jali se opíjet. Svůj východoevropký přízvuk (rozuměj komunistický ne americký) jsem raději nijak neinzerovala.

Naši lásku k přírodě jsme se rozhodli předat i mini chlapíkovi, kterého jsme zasvětili do tajů kempování už jako tříměsíčního, kdy jsme s kamarády vyrazili pod stan. A ne, ten ranger a jeho historka o tom, jak teď nedávno slyšel, že v jednom parku napadl medvěd ve stanu spící mimino, tak tahle historka mi nepřipadala ani vtipná ani poučná. Mini chlapíkovi, ale byla srdečně jedno a prospal celou noc jako zabitej.



Kempování s mini chlapíkem je zábava a je krásný vidět jak se mu to čím dál tím víc líbí. Moje letošní snaha o poučnou bajku s tím jak nekrmíme medvědy, se ale nějak neujala. Mini chlapík se rozhodl, že když přijde medvěd do stanu dá mu rukou med, protože medvěd má med rád. Moje naléhání na to, že medvěd má med sice rád, ale krmí se tak maximálně Medvídek Pú, se s úspěchem nesetkalo. A tak mini chlapík při každým kempovacím výletě čeká se zatajeným dechem, kdy konečně přijde ten medvěd zatímco my s Amíkem uklízíme i ty nejmenší drobečky ze stolu se strachem právě před takovou návštěvou.

Ano, kempování v Americe má něco do sebe, osobně se už nemůžu dočkat, až vyrazíme do správný divočiny. My s Amíkem jsme připraveni, neb jsme před několika lety absolvovali dvoudenní kurz rychlé záchrany v divočině. Žádná zlomená ruka nás nerozhází, akorát ten rozdíl mezi medvědem černým a grizzlim, tak ten nám pořád nejde. Víme, ale že jeden z nich neumí běhat z kopce, který to se, hádám, dozvíme až před ním budeme prchat.









Komentáře

  1. Super! Vtipne historky, krasne fotky, hlavne ta posledna nema chybu, skoro ako od Crewdsona ;) Uz sa tesim, az to uvidim na vlastne oci...

    OdpovědětVymazat
  2. Hezký a vtipný článek! :) Tak snad nikdy nebudete muset na vlastní kůži zjistit to utíkání medvěda. :D :)

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
  3. Hezký, velmi vtipně sepsaný, naučný článek, který mi opět dodal odvahu vydat se na divokou dovolenou s mými dětmi napříč Evropou. Až nás opustí korona, vydám se opět se svými dětmi karavanem na objevování severních zemí Evropy. Nakoupíme potřebné vybavení (jako třeba stany, karimatka, židličky, nádobí) a objevíme Nizozemí-Dánsko-Švédsko-Litvu..

    OdpovědětVymazat
  4. Wow, super :) Odkud máte ten stan? My nedávno podobný pořizovali z naturehikecz.cz, ale ono jich má hodně eshopů. Podobné mají třeba i v Decathlonu, ale ten byl teď zavřený, tak jsme museli improvizovat. První prodloužený víkend máme už za sebou, když jsme byli na vodě na Sázavě, ale ještě nás čeká týden na Vltavě, tak se těšíme. :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně