Přeskočit na hlavní obsah

Moje rakovina prsu, naše fotoesej


Když jsem se dozvěděla, že ta mrňavá bulka, kterou jsem si nahmatala na svoje loňský narozeniny, je maligní, propadla se pode mnou zem.

Ta zem se propadla nejen pode mnou, ale i pod Amíkem, mojí mámou, pod mýma nejbližšíma.

Den poté, jak příhodně tohle zní, jsme šli ven a vzali jsme sebou náš foťák. "Budeme to fotit." otočila jsem se na Amíka. "Budeme fotit naši cestu, ať dopadne a je jakákoliv." Amík je fotograf na volné noze a já bych se na tuhle volnou nohu také chtěla časem převízt, a asi díky tomu to byla taková automatická reakce.

Od loňského prosince tak vznikala naše reportáž zvaná HER 2, teď by se sem hodil ten vtip o reportáži psaný na oprátce, tak jako bych to řekla. HER 2 jsme to nazvali, protože Her 2 je jedním z receptorů, které má moje rakovina pozitivní. Rakovinové receptory jsou prý takové anténky, které se prý lékama dají vypnout, zjednodušeně řečeno. Moje rakovina je pozitvní hned na tři receptory, pokud vím, víc jich zatím nemají. Her 2 je ovšem ten nejagresivnější z receptorů a díky této pozitivnosti jsem měla to štěstí  zažít si chemoterapii. Navíc je Her 2 naprosto neodolatelné jméno pro anglicky mluvícího člověka, protože to znamená "její taky." No tomu se prostě nedalo odolat.

A tak jsme začali fotit, sebeportréty při vyšetření, při kontrolách, v šatnách, v andílcích, v županech, prostě všude. Amík, který se mnou poctivě chodil a stále chodí na všechna vyšetření, kontroly a další lahodnosti sebou tahal a nadále i tahá foťák a fotí, fotí na chodbách, při infúzi, v čekárnách, při chemoterapii. Prostě všude. Všude a pořád.

Doufáme, že náš projekt se chytne a pomůže dalším lidem přiblížit to, co se děje pacientům a rodinám, připomenout lidem, kteří s touhle nemocí zápasí, že v tom nejsou sami a také doufám to připomene ostatním ženám, že na sebe musí dávat pozor a že když si něco najdou, tak že ať je ten strach sebevětší je lepší s tím něco udělat dřív, protože to později, může být horší, mnohem horší.

A tak stále fotíme a mluvíme, píšeme o tom, čím procházíme.

Zatím se nám povedlo publikovat naši esej v jednom online magazínu a doufám, že se nám to povede i dál.

https://www.thriveglobal.com/stories/14782-breast-cancer-on-my-37th-birthday

A tak pořád nosíme naše foťáky a fotíme...

http://www.jordanrathkopfphotography.com/Projects/Her2




Komentáře

  1. Milá Aničko, přečetla jsem celý Tvůj blog. Já žiji v Irsku a díky té potvoře už ztratila část přátel, značnou část rodiny ,ale naštěstí u mne biopsie dopadla zatím dobře, jen jsem častěji sledovaná díky diagnoze z genetického vyšetření. Moje virtuální kamarádka právě prochází tím samým co ty , u nás a já se snažím jí na dálku-přes skype častou společnou komunikací podpořit psychicky ,co to jde! Má za sebou chemoterapii a část bioléčby a příští týden ji čeká operace, při níž jí odeberou celé prso. Moc Vám oběma držím palce, aby vše dopadlo dobře. Tebe obdivuji za to, jak dokážeš o nemoci psát, Amíka za to ,jak to všechno dokáže zdokumentovat, obě fotoeseje jsem si prohlédla a Tvé psaní přečetla skoro bez dechu! Ty i moje kamarádka a bohužel mnoho dalších, jste holky statečné a já Vám oběma i ostatním přeji vítězství! Omlouvám se za tykání, ale jsem skoro o dvacet let starší...tak jsem si dovolila Ti tykat. Máš krásného synka a báječného muže , přála jsem Vám výlet domů...a budu se těšit na další příspěvky. A děkuji za to Tvé pravdivé psaní... S pozdravem z Irska Marcela Drž se a opatruj!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem moc ráda, že u tebe biopsie dopadla dobře! A držím palce i dál!!!! A moc mě mrzí, že si tímhle prochází i tvoje kamarádka a vyřiď jí, že jí držím palce! Tykání vůbec nevadí, mě se víc líbí..a statečná si opravdu moc nepřijdu, prostě jenom jdu krok za krokem dál a ta fotodokumentace nám prostě aspoň trošku dala smysl v tomhle děsným překvapení..

      Vymazat
  2. Aničko, sleduji tvoji nyní nelehkou cestu na blogu pravidelně a většinu fotografií asi znám. Ale když jsem si prohlédla projekt s fotografiemi za sebou, bylo to silná výpověď. Myslím, dobrý nápad. Hezký víkend.

    OdpovědětVymazat
  3. Aničko, já Vám taky pořád držím pěsti a myslím na Vás... taky většinu fotek znám, článek je moc hezky napsaný... snad jste si to na návštěvě rodné domoviny užila! :) Držte se a mějte se moc hezky, Peťka :)

    OdpovědětVymazat
  4. Aničko, krásné fotky, opravdové, ze života, k tématu, který se může týkat každého z nás. Obdivuji, jak otevřeně o tvé nemoci píšeš. Ať má tvůj "fotopříběh" šťastný konec :-) Měj se krásně, Ivana.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju..no od začátku mi to tak nějak dávalo smysl o tom být otevřená, jako i tohle je život no...

      Vymazat
  5. Veľmi silné fotografie. Aj keď Vás nepoznám, obdivujem Vás, Vašu silu a vytrvalosť. Držím palce a želám veľa radosti, lásky a farebných momentov v živote.

    OdpovědětVymazat
  6. Držím palce, je hrozné, že se to děje v dnešní době tak ve velkém. Ale je úžasné, že i přes veškerý stres a strach jsi našla odvahu o tom veřejně mluvit a ukázat světu svůj postoj a boj. Taky se mi líbí, že tvůj fotograf tě všude doprovází, i při těch nejméně příjemných chvilkách, což pro tebe musí být obrovská psychická podpora.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc a tak nějak mi to dalo prostě smysl no..tohle je přece taky život..můj fotograf je úžasnej a opora je neuvěřitelná!

      Vymazat
  7. Držím palce, je hrozné, že se to děje v dnešní době tak ve velkém. Ale je úžasné, že i přes veškerý stres a strach jsi našla odvahu o tom veřejně mluvit a ukázat světu svůj postoj a boj. Taky se mi líbí, že tvůj fotograf tě všude doprovází, i při těch nejméně příjemných chvilkách, což pro tebe musí být obrovská psychická podpora.

    OdpovědětVymazat
  8. Jsou to úžasné fotky, ale hlavně je skvělé, že tě manžel všude doprovází a určitě by doprovázel i bez foťáku.

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju a máš naprostou pravdu, že i bez foťáku by mě manžel všude doprovázel!

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně