Když jsem se dozvěděla, že ta mrňavá bulka, kterou jsem si nahmatala na svoje loňský narozeniny, je maligní, propadla se pode mnou zem.
Ta zem se propadla nejen pode mnou, ale i pod Amíkem, mojí mámou, pod mýma nejbližšíma.
Den poté, jak příhodně tohle zní, jsme šli ven a vzali jsme sebou náš foťák. "Budeme to fotit." otočila jsem se na Amíka. "Budeme fotit naši cestu, ať dopadne a je jakákoliv." Amík je fotograf na volné noze a já bych se na tuhle volnou nohu také chtěla časem převízt, a asi díky tomu to byla taková automatická reakce.
Od loňského prosince tak vznikala naše reportáž zvaná HER 2, teď by se sem hodil ten vtip o reportáži psaný na oprátce, tak jako bych to řekla. HER 2 jsme to nazvali, protože Her 2 je jedním z receptorů, které má moje rakovina pozitivní. Rakovinové receptory jsou prý takové anténky, které se prý lékama dají vypnout, zjednodušeně řečeno. Moje rakovina je pozitvní hned na tři receptory, pokud vím, víc jich zatím nemají. Her 2 je ovšem ten nejagresivnější z receptorů a díky této pozitivnosti jsem měla to štěstí zažít si chemoterapii. Navíc je Her 2 naprosto neodolatelné jméno pro anglicky mluvícího člověka, protože to znamená "její taky." No tomu se prostě nedalo odolat.
A tak jsme začali fotit, sebeportréty při vyšetření, při kontrolách, v šatnách, v andílcích, v županech, prostě všude. Amík, který se mnou poctivě chodil a stále chodí na všechna vyšetření, kontroly a další lahodnosti sebou tahal a nadále i tahá foťák a fotí, fotí na chodbách, při infúzi, v čekárnách, při chemoterapii. Prostě všude. Všude a pořád.
Doufáme, že náš projekt se chytne a pomůže dalším lidem přiblížit to, co se děje pacientům a rodinám, připomenout lidem, kteří s touhle nemocí zápasí, že v tom nejsou sami a také doufám to připomene ostatním ženám, že na sebe musí dávat pozor a že když si něco najdou, tak že ať je ten strach sebevětší je lepší s tím něco udělat dřív, protože to později, může být horší, mnohem horší.
A tak stále fotíme a mluvíme, píšeme o tom, čím procházíme.
Zatím se nám povedlo publikovat naši esej v jednom online magazínu a doufám, že se nám to povede i dál.
https://www.thriveglobal.com/stories/14782-breast-cancer-on-my-37th-birthday
A tak pořád nosíme naše foťáky a fotíme...
http://www.jordanrathkopfphotography.com/Projects/Her2
Milá Aničko, přečetla jsem celý Tvůj blog. Já žiji v Irsku a díky té potvoře už ztratila část přátel, značnou část rodiny ,ale naštěstí u mne biopsie dopadla zatím dobře, jen jsem častěji sledovaná díky diagnoze z genetického vyšetření. Moje virtuální kamarádka právě prochází tím samým co ty , u nás a já se snažím jí na dálku-přes skype častou společnou komunikací podpořit psychicky ,co to jde! Má za sebou chemoterapii a část bioléčby a příští týden ji čeká operace, při níž jí odeberou celé prso. Moc Vám oběma držím palce, aby vše dopadlo dobře. Tebe obdivuji za to, jak dokážeš o nemoci psát, Amíka za to ,jak to všechno dokáže zdokumentovat, obě fotoeseje jsem si prohlédla a Tvé psaní přečetla skoro bez dechu! Ty i moje kamarádka a bohužel mnoho dalších, jste holky statečné a já Vám oběma i ostatním přeji vítězství! Omlouvám se za tykání, ale jsem skoro o dvacet let starší...tak jsem si dovolila Ti tykat. Máš krásného synka a báječného muže , přála jsem Vám výlet domů...a budu se těšit na další příspěvky. A děkuji za to Tvé pravdivé psaní... S pozdravem z Irska Marcela Drž se a opatruj!
OdpovědětVymazatTo jsem moc ráda, že u tebe biopsie dopadla dobře! A držím palce i dál!!!! A moc mě mrzí, že si tímhle prochází i tvoje kamarádka a vyřiď jí, že jí držím palce! Tykání vůbec nevadí, mě se víc líbí..a statečná si opravdu moc nepřijdu, prostě jenom jdu krok za krokem dál a ta fotodokumentace nám prostě aspoň trošku dala smysl v tomhle děsným překvapení..
VymazatAničko, sleduji tvoji nyní nelehkou cestu na blogu pravidelně a většinu fotografií asi znám. Ale když jsem si prohlédla projekt s fotografiemi za sebou, bylo to silná výpověď. Myslím, dobrý nápad. Hezký víkend.
OdpovědětVymazatDěkuju!
VymazatAničko, já Vám taky pořád držím pěsti a myslím na Vás... taky většinu fotek znám, článek je moc hezky napsaný... snad jste si to na návštěvě rodné domoviny užila! :) Držte se a mějte se moc hezky, Peťka :)
OdpovědětVymazatDěkuju a ano užila jsem si to!
VymazatAničko, krásné fotky, opravdové, ze života, k tématu, který se může týkat každého z nás. Obdivuji, jak otevřeně o tvé nemoci píšeš. Ať má tvůj "fotopříběh" šťastný konec :-) Měj se krásně, Ivana.
OdpovědětVymazatDěkuju..no od začátku mi to tak nějak dávalo smysl o tom být otevřená, jako i tohle je život no...
VymazatVeľmi silné fotografie. Aj keď Vás nepoznám, obdivujem Vás, Vašu silu a vytrvalosť. Držím palce a želám veľa radosti, lásky a farebných momentov v živote.
OdpovědětVymazatDěkuju moc!
VymazatDržím palce, je hrozné, že se to děje v dnešní době tak ve velkém. Ale je úžasné, že i přes veškerý stres a strach jsi našla odvahu o tom veřejně mluvit a ukázat světu svůj postoj a boj. Taky se mi líbí, že tvůj fotograf tě všude doprovází, i při těch nejméně příjemných chvilkách, což pro tebe musí být obrovská psychická podpora.
OdpovědětVymazatDěkuju moc a tak nějak mi to dalo prostě smysl no..tohle je přece taky život..můj fotograf je úžasnej a opora je neuvěřitelná!
VymazatDržím palce, je hrozné, že se to děje v dnešní době tak ve velkém. Ale je úžasné, že i přes veškerý stres a strach jsi našla odvahu o tom veřejně mluvit a ukázat světu svůj postoj a boj. Taky se mi líbí, že tvůj fotograf tě všude doprovází, i při těch nejméně příjemných chvilkách, což pro tebe musí být obrovská psychická podpora.
OdpovědětVymazatJsou to úžasné fotky, ale hlavně je skvělé, že tě manžel všude doprovází a určitě by doprovázel i bez foťáku.
OdpovědětVymazatblog Days of Daysy
Děkuju a máš naprostou pravdu, že i bez foťáku by mě manžel všude doprovázel!
Vymazat