Jak jsem Amíkovi vyrazila dech


Musím se přiznat, že i po patnáctiletém soužití s Amíkem se mi občas podaří ho překvapit a překvapit tak moc, až z toho nemůže popadnout dech. Nechci se clubit, ale letos v říjnu se mi to opravdu povedlo. Dech měl vyraženej nejen on, ale i moje máma. 


Začalo to všechno mým prvním Halloweenem tady. Strašně se mi líbil, tak strašně, že jsem si další rok hledala všechny možný atrakce spojený právě s Halloweenem a že jich tady je.
Našla jsem dvě. Dýňofest v zahradách jedné staré farmy asi hodinu od New Yorku a strašidelnou prohlídku starého mlýna. 

Vzhledem k tomu, že je chlapík ale strašnej posera, kterej nechce vidět ani Frozen 2 v kinech, protože je to “divoký,” tak je mi jasný, že mlýn odpadá. Hádám, že v patnácti by to mohl zvládnout bez počůrání strachy.





A tak jsem se letos rozhodla, že dýňofest prostě dáme. Poučena několika předchozími lety, kdy jsem si naivně myslela, že stačí koupit lístky na konci září, jsem začala hledat už na konci srpna. Našla jsem poslední volnej den, nechápu, lidi asi kupují lístky už na jaře. No nic, úterý se taky dalo a ač je dýňofest slabou hodinu a půl od našeho domu, s newyorskou dopravou jsme vyrazili už ve tři odpoledne, s tím, že tam do těch devíti, na které jsme měli lístky, prostě dorazit musíme.

Dorazili jsme tam ve 3:45. Jako ne, že by v okolí nebylo co dělat, ale nebylo toho tak moc, ten park jsme prošli skoro hned. A dokonce jsme našli i tu jedinou restauraci v městečku. Máma s Amíkem se pustili do koktejlového lístku, ale s velikým nadšením, prý aby líp zvládli ten dýňofest. Nevím proč, ale naše posádka až na mě nebyla nijak na větvi z toho parádního dýňofestu a už od září remcali něco o tom, že jsem zešílela. Ale vidina sedmi tisíc ručně vyřezanejch dýní mě prostě nadnášela a remcání jsem vypouštěla. 



Cestou k dýním jsem zabloudila. Ta blbá navigace absolutně netušila, kde ty dýně jsou a po slabé dvacetiminutovce okružní projížďky, a povzbuzování ze zadního sedadla “Mami, tady už jsme jeli” a “dcero, tenhle dům jsme už viděli,”  a významného mlčení prokládaného záchvaty smíchu od Amíka jsem dýňofest našla.  Neb jsme dojeli na křižovatku s ručně namalovanou cedulí “Pumpkin blaze” Ceduli jsem skoro přehlídla, ale naštěstí tam byla fronta aut. “Hele, tak jsme tady.” Začal žertovat Amík. No, byli, ale jenom skoro, museli jsme si počkat ve frontě. Ano, nebyli jsme jediní, kteří chtěli děsně moc vidět 7000 dýní. Hádám, že když má město deset miliónů obyvatel, tak pár se jich na dýně nalákat nechá. “Ale na internetu to vypadalo úplně jinak. Takovej krásnej starej dům, park a kolem něj ty dýně.” Bránila jsem se.

Zdárně jsme překonali frontu, policajty u vchodu a jejich všetečnou otázku na kterou hodinu máme vstup i pány na parkovišti mávající svítícíma hůlkama a organizující neuvěřitelnou plochu parkoviště. “Ty jo takhle to musí vypadat na vojenský základně.” Komentoval Amík rozlohu parkoviště a obrovský přenosný halogenový lampy. “To je jak ve scifi.” přidala se máma. Přitáhli jsme chlapíka k sobě, jednak aby se v davu neztratil a jednak aby se nebál. Jako atmosféra byla trochu strašidelná, ale ne dýněma.


Vchod do areálu dýňofestu byl klasicky přes dárkový obchod. “Mě se líbí, že ti prostě nedají šanci, abys tenhle parádní obchod minul.” Povídá Amík. “Jé mami, podívej strašidelná dýně.” Volal chlapík. “Nemám mu jednu koupit?” Ptala se máma a láskyplně se dívala na svýho vnoučka. “Jdem.” Prohlásila jsem a rezolutně táhla mámu i dítě za Amíkem. Za dárkovým obchodem byl bar. “Asi, aby to lidi líp zkousli, to že si zrovna koupili mluvící dýni.” Komentovala máma. Bar byl plnej tatínků. “Hele to není špatnej nápad, ten bar.” Chechtal se Amík. “Štěstí, že jsme se posilnili v tom baru, když tu vidim ty ceny.” Komentovala máma, kterou stále hřála vypitá tequila.

Po dárkovým obchodě, baru a možnosti vyfotit si obří dýně jsme se dostali do fronty na vstup. Musím říct, že lidi okolo nás byli mnohem nadšenější a plno z nich si dokonce na sebe i vzalo halloweenský kostým. “Já se bojím.” Začal chlapík s vytřeštěnejma očima lízt po mých nohách, když uviděl někoho v masce. “A ty dýně budou strašidelný taky, že jo?” Děsil se.



Dýně náhodou nebyli strašidelný, byly super. A bylo jich hodně a byly všude. Poskládaný jako dinosauři, postavený most z dýní a všechny měly uvnitř zapálanou svíčku. “To bych chtěla zapalovat každej večer,” podívá máma. Z dýní byl udělaný kolotoč a větrný mlýn, pavouci i hřbitov. Byl to prostě dýňofest.

“Tak co slíbila jsem, že vám vyrazím dech a povedlo se ne?” Povídám potom, co jsme úspěšně zdolali frontu na odchod a protáhli chlapíka přes dárkový obchod, kde jsme ani nic nekoupili, což bylo jasně daný tím vyraženým dechem mý posádky. “Jo dech máme vyraženej všichni,” povídá Amík, “ještě, že jsme si odpoledne dali ty tequilový koktejly, viď Heleno?” Obrátil se na mojí mámu. “Zážitek to byl, to je jasný, jen příští rok bysme mohli zkusit něco jinýho.” Ozvalo se od mámy.


“Ty hele slyšela jsem, že na Staten Islandu bude lampionfest a začíná už teď na začátku prosince.” Povídám včera Amíkovi. “Půjdu jedině, když to bude něco jako dýňofest.” Odpověděl Amík. Jdu schánět lístky, doufám, že jsem to už nepropásla.













Komentáře

  1. Super. Objevila jsem příspěvek se zpožděním ale o to raději jsem si jej přečetla. Jste super a stále v dobré náladě. Přeji vše dobré.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju..teda v dobré náladě pořád nejsem, ale snažím se...

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Život a rakovina

Maršmeloun nebo že by Marshmallow? Každopádně Amerika je definitivně sladká

Léčba jede dál