Máma za vodou

Prahaaa Náš výlet do mé domoviny byl hitem, i teď po několika měsících po návratu vzpomíná mini chlapík na Prahu, ostatní města a obce České Republiky musí prominout, mini chlapík je přeci jen ještě malej a navíc napůl Američan, takže od něj nemůžete očekávat zázraky co se zeměpisné orientace týče. Musím říct, že sama jsem byla unešená tím, jak moc se změnila dětstká hřiště za posledních pár let, teda ono je možný, že to už je delší dobu, ale já tak nějak před těma čtyřma lety neměla tu potřebu jít prozkoumávat hřiště a pískoviště. Ve srovnání s New Yorkem u nás s Amíkem bodujou v naprostý převaze ty český místa pro děti. Takový ty lanový prolejzačky, to byla naprostá paráda, je fakt, že na začátku mini chlapík vyslověně trpěl tím, že to neuměl a všechny ty český děti tam lezly jak nic, ale po pár dnech se zapojil a bodoval taky. Jen jedno bych těm hřištím vytkla: "Matky, buďte trochu přátelštější, fakt, nemusíme bejt hned nejlepší kamarádky, ale takový to normální popovíd...

Tak takhle mi o Halloweenu narostly vlasy Jo přesně ještě pořád se léčím, přiznám se otevřeně, že na tuhle nemoc se taky můžu vysrat, protože mě to už vážně přestává bavit. Mám za sebou dva měsíce tamoxifenu, jedno jeho týdenní vysazení a opožděnou reakci na moni biologickou léčbu. Já jsem vždycky věděla, že nejsem nejrychlejší, ale mít reakci na bio léčbu v říjnu, když ji beru od února, tak tohle asi trhá rekordy. To je dokonce mnohem pomalejší než, když mě napadlo řešení desetiminutovky za půl hodiny.  Moje bio léčba spočívá v kapačce jednou za tři týdny, měla bych to ukončit, někdy v lednu, doufejme tedy. No a takhle na začátku října si sedím v křesle, kapačka vesele kape, zvednu se a jdu domů. Druhý den ve 3 odpoledne si řikám:"sakra leze na mě chřipka." V půl čtvrtý si řikám:"Tak to je nějaká rychlá chřipka." No a v 6 už mi bylo tak blbě, že jsem sotva lezla a neříkala jsem si nic. Celou noc jsme měla horečky a bylo mi docela hodně blbě. Ráno js...

Wobin Hood Tak tohle už byl náš čtvrtej Halloween. Děsný jak rychle to letí. Přijde mi to jako včera, když jsme se převlíkali s Amíkem za upíry a navlíkali mini chlapíka jako mimino do jeho strašidelnýho obleku. Pamatuju si jak jsme se oba dva děsně strachovali, že se nás mini chlapík zděsí a my ho rozpláčem a tak jsme si malovali krvavý ksichty před ním...bylo mu to úplně ukradený, hlavně, že jsme mu dali mlíko. Tenhle první Halloween byl krásnej, ale dost chudej neb nám nikdo nevěřil, že ta čokoláda je pro mimino a ne pro nás a raději si ty sladkosti nechávali pro větší děti. Už další rok, to ale bylo mnohem lepší. Mini chlapík okamžitě pochopil, že ten plastovej košíček co vypadá jako dýně je kouzelnej a vejde se do něj neuvěřitelný množství dobrot. Po týdnu, ale nechtěl věřit, když zjistil, že sladkosti došly a další dva měsíce nás nutil mu do košíku dávat čokolády. Loni stál hned další večer u dveří s košíkem, ze kterýho si vysypal a schoval všechny sladkosti a nutil ...

Pizza na každém rohu  Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo. "Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ...

Když jsem se dozvěděla, že ta mrňavá bulka, kterou jsem si nahmatala na svoje loňský narozeniny, je maligní, propadla se pode mnou zem. Ta zem se propadla nejen pode mnou, ale i pod Amíkem, mojí mámou, pod mýma nejbližšíma. Den poté, jak příhodně tohle zní, jsme šli ven a vzali jsme sebou náš foťák. "Budeme to fotit." otočila jsem se na Amíka. "Budeme fotit naši cestu, ať dopadne a je jakákoliv." Amík je fotograf na volné noze a já bych se na tuhle volnou nohu také chtěla časem převízt, a asi díky tomu to byla taková automatická reakce. Od loňského prosince tak vznikala naše reportáž zvaná HER 2, teď by se sem hodil ten vtip o reportáži psaný na oprátce, tak jako bych to řekla. HER 2 jsme to nazvali, protože Her 2 je jedním z receptorů, které má moje rakovina pozitivní. Rakovinové receptory jsou prý takové anténky, které se prý lékama dají vypnout, zjednodušeně řečeno. Moje rakovina je pozitvní hned na tři receptory, pokud vím, víc jich zatím nemají. Her 2 ...

Moje léčba pořád pokračuje, někdy mi to připadá jako šnečí posun k cílový hranici. Pořád chodím jednou za tři týdny na kapačku, sedím v křesle, nechávám si napíchat ruku injekcí a v duchu si říkám, kolikrát ještě? Kolikrát ještě budu mít v puse po vpíchnutí slanýho roztoku pachuť chemie? Kolikrát ještě budu zatínat pěst a myslet na něco jinýho? Kolikrát ještě mi budou brát krev? Sezení v křesle a bzučení mašiny pohánějící chemii do mýho krevního oběhu se stalo rutinou, čtu si, píšu nebo si povídám se sestrou, s Amíkem, s kýmkoliv kdo se zrovna namane. Jsem zvyklá. Člověk je prostě tvor adaptabilní a zvykne si... Vlasy mi rostou, můj vzhled se mílovými kroky vzdaluje od toho bezkrevnýho obličeje, kterej na mě kouká z fotek z jara. Fyzicky se hojím, ještě pořád nemám energii, jako jsem měla před léčbou, ale dostávám se zpátky, pomalu, šnečí rychlostí. Před týdnem jsem začala novou etapu léčení ve formě prášků na potlačení estrogenu, tamoxifen. Nejsem z toho nadšená, vlastn...

Ani se mi nechce věřit, že už jsou to dva týdny, co jsme se vrátili z našeho prvního mini chlapíkovskýho výletu do Čech. Bylo to nádherný, byla to paráda a klidně bysme tam bývali byli zůstali i mnohem dýl! První zaoceánský let proběhl v klidu, když nepočítám tu šílenou frontu na letišti v New Yorku, kde se imigrační úředníci rozhodli, že si dají pauzu..všichni najednou..aspoň jsme měli čas se pořádně skamarádit s lidma kolem a nic neskamarádí lidi víc než sdílené utrpení. Samotný let mini chlapík většinou prospal na mě, na Amíkovi, na podlaze, na nás obou, usnul potom co nám sdělil svoje obvyklé: "Fly, fly, fly, high, high, high, plane bumbác down fire engines come." Ne, k jeho nemalé neradosti jsme nespadli ani nezačali hořet a on tak nemohl vidět na vlastní voči ty hasiče v těch autech a sanitky s majáčkama. Moje napnuté očekávání, že mini chlapík bude děsně v údivu z toho, že všichni kolem mluví najednou česky splasklo jako balón, neb to dítě to vzalo naprosto...