Přeskočit na hlavní obsah

Víkend u Amišů


amiš_a_koně
Amiš a hnojení polí po staru
Tak víkend u Amišů máme za sebou, všichni jsme si ho parádně užili, ale nejvíc asi mini chlapík. Já si ho užila šmírováním a tajným focením, stejně jako Amík a moje máma, mini chlapíka zase fascinovalo naprosto všechno jako úplně všechno a dokonce si rozšířil svoji košatou slovní zásobu pěti slov o dvě nový a sice český "ne" a americký "wow" a wow bylo v zemi koní úplně všechno od kravího lejna "wow blech" po parní vláček, kterým se svezl za válečnýho ryku: "wów, wów,woooooow."

parni_lokomotiva
Mini chlapík a parní lokomotiva
Když jsem tehdy asi před měsícem a něco objednávala bydlení u pravejch amišů, dostala jsem i nabídku večeře s rodinou, po který jsem samozřejmě ihned skočila, ale a tady velký ale, neřekla jsem to Amíkovi, kterej, když uslyšel cestou k Amišům, že s nima i pojíme málem sjel z dálnice jak moc se mu do toho chtělo, holt není vždycky nakloněnej dobrodružství a někdy má pocit, že to bude trapný. Naštěstí jsem mu nedala moc času nad tím přemýšlet.

Amišská rodina nás uvítala docela dobře. Matka rodu, vyšla z domu ukázala, kde budeme bydlet a od tý chvíle jsme byli v rukou její pětiletý dcery, která se ujala hlavně mini chlapíka. Ubytováni jsme byli na takovym jakoby vejminku a díky tomu, že jim ta elektřina až tak moc nejede, jsme šli spát s mini chlapíkem v osm. Ještě, že tak, protože mě uprostřed noci probudil děsivej jekot nějaký šelmy, nejspíš lva, radši jsem šťouchla do Amíka, ale tady jsem podcenila trénink dvou let a hlavně nocí s mini chlapíkem, Amík se jenom přetočil na druhej bok a zamrmlal něco o tom, že plíny nemá. Po půl hodině strašnýho řevu jsem to vzdala a usnula. Ráno jsem ke svýmu zklamání zjistila, že v noci nikoho nezavraždili, že to jenom rodila koza.

Ač se mini chlapík budí kolem šestý všichni amišové už byli pryč a doma nechali jenom pětiletou holčičku a sedmiletýho chlapa, aby jistili domácnost ze zálohy. Roseanne,malá amišská paní domu, se nadšeně ujala mini chlapíka a rozhodla se, že mu ukáže jak se jezdí na poníkovi. Bohužel poník až tak nadšenej nebyl a tak se nám dvakrát zplašil jednou ho Amík naháněl na silnici, kde navyklý řidiči trpělivě počkali a jednou jsem ho naháněla já neb Amík dělal, že tam není. Po zklidnění poníka jsme našoupli mini chlapíka a jelo se. Vinettou z něj ještě není, ale jízdu bez sedla zvládal poměrně dobře a chytře nedal ani na německo anglický naléhání malý amišky, aby koníkovi neležel na krku, neb věděl, že je lepší mít pokrytou co největší plochu. Po jízdě na koníkovi se malá Amiška rozhodla, že ukáže mini chlapíkovi co je to ráj a otevřela dvířka do výběhu se slepicema a oba dva se jali slepice honit. Myslím, že teď po dvou tejdnech už překonali děs a začali zase snášet.
Mini chlapík jako král apačů

Co se tak dá kromě honění slepic v krajině Amišů dělat? Tak dá se navštívit farma, neb Amiši jsou známý svým ekozemědělstvím. No a pak se dá jíst, Amiši jsou taky známý svým super bio jídlem a hlavně tzv.smorgasboard, to je odvozený od jejich nedělních obědů, kdy se jich sejde kupa a každej přiveze něco k jídlu. Takže na jídlo jsme zašli, přejedli se a pak na tu farmu.
Tele
Mimi chlapík a jeho první tele

Co jsme se na amišský farmě dozvěděli?
že dvakrát denně podojit 46 krav není prý moc práce a všechno to zvládne jeden člověk, tedy Amiš
že tam mají ještě nějaký jalovice ani neví kolik a pak nějaký koně, prasata, slepice, kozy a taky muly
že muly jsou velký jako prase (jako prostě fakt velký)
že jsem děsně šikovná a jde mi ruční dojení a líp než mý mámě, heč, heč
že je Amík srábek a než aby dojil radši drží mini chlapíka v náručí
že by nás mini chlapík bez mrknutí oka vyměnil za stádo krav a jejich lejna, ve kterejch se super hraje, hlavně pokud jsou ta hovna smíchaná s vodou a koňskejma koblihama
že se moje máma nemusí strachovat, protože to dítě je očkovaný proti tetanu
že se po namočení do koblih/lejn/bahna úplně nejlíp hraje v kukuřičný moučce
že se mini chlapík musí vyskytovat delší dobu na statcích a farmách, protože ta pygmejská koza fakt není kočka a nau nau nedělá
že ten husky není vlk a tudíž nezavyje ani pro mini chlapíka
že by bylo mnohem lepší se předem domluvit, kdy máme mít tu amišskou večeři v rodině, aby nám pak nemuseli volat od nich ze stodoly nebo kde maj ten telefon schovanej a aby pak na nás nemuseli čekat
kukuřičná mouka
No nic na amišskou večeři jsme přijeli pozdě a tak nějak se z nás linula vůně stáje, kolem domu stály auta a Amík si oddechl, jedem sice pozdě, ale nebudem tam sami. Máma a Amík vběhli do domu a já poklusem běžela převlíknout smrdutýho mini chlapíka, z hlavy jsem mu vyklepala kukuřičnou mouku, z rukou omyla lejna, zbot vysypala tunu kukuřice, převlíkla do čistejch tepláků a šla jsem. No ten pohled, ohromnej stůl, amišský děti načesaný, šest dalších Amíků a my. Jídlo začali krátkou modlitbou během který zazvonil Amíkovi mobil a mini chlapík se rozbrečel, to rozesmálo pár Amíků. Mini chlapík klasicky nechtěl sedět u stolu, tak jsem ho usadila pod něj, přece se s nim nebudu prát a jala se ho krmit jako divou zvěř kostma a jinejma zbytkama od stolu. Naštěstí jsme seděli daleko od hostitele, kterej pod svým plnovousem vtipem zrovna nehýřil. Mini chlapík se najedl a sezení na zemi ho přestalo bavit, začal flirtovat s amišskou kamarádkou a jezdit autíčkem po podlaze, pak autíčko házet pod gauč a snažit se donutit ostatní aby mu ho vytáhli, to rozveselilo pět dětí rodiny, dokonce i 14 letou dceru, která byla až do tý doby děsně přísně vypadající, asi ta ulízlá pěšinka nebo co. No není nad to mít doma mini chlapíka, co ledy bortí. Uff večeři jsem přežili a přejedli se.

Co je dobrý vědět než se tak vydá člověk mezi Amiše. Amiši se nechtějí fotit, mají to zakázaný, což je nefér neb to nutí člověka číhat. Amiši nemají sušičky a tak všude visí prádlo. Amiši nemějí nosit svetry a tak i když je zima jejich děti běhají kolem domu bosy a v tenkých šatičkách, Amiši nemají doma topení, tak je lepší u nich bydlet, když je venku teplo. Amiši hnojé pole po staru a tak na jaře v době hnojby je takovej výlet zážitek hlavně pro noc. Ale stojí to za to, přijeďte.

amišská_žena_zdraví_z kočáru
Zdravení mezi sousedy

amišové_suší_prádlo
Prádlo vlaje všude
amišská_farma_pensylvánie
Klasická amišská farma

amišský_chlapec_na_mule
Kluk na mule, denní obrázek z Lancasteru

Takhle se tam jezdí

Děti i dospělí jezdí na koloběžkách po sousedech, pokud nemají po ruce bričku

Koňský traktor

Hnojení

Amiš v bričce

Silnice je vyježděná od koní

Slavné amišské džemy

pole

mini chlapík v ráji



Komentáře

  1. To je parádní výlet a fotky taky super :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Super, musel to být úžasný zážitek :-) Jen bych si dovolila tvrdit, že mula na fotce není mula :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zážitek to byl fakticky skvělej. Hele možný to je, já se v koních ani mulách nevyznám, mě to přišlo víc jako mula kvůli tý krátký hřívě a delšímu nosu a barvě. Jinak byla jsem tam v šoku, když jsem zjistila jak velký muly opravdu jsou, já jsem si vždycky myslela, že vypadají jako oslové a ony jsou větší než koně :)

      Vymazat
  3. Super, musel to být úžasný zážitek :-) Jen bych si dovolila tvrdit, že mula na fotce není mula :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Jee, to jsem rada, zes o tom vikendu nezapomnela napsat, tesila jsem se na dojmy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nezapomněla, jen mi trvalo děsně dlouho než jsem zpracovala fotky, ani nevíš kolik jich máme :-D

      Vymazat
  5. Parádní fotky i povídání! :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Jiny svět fakt. Ta holka v tom kočáru nevypadá zrovna nadšeně. Mula vypadá jak valach, ale já vlastně nevím jak vypadá mula. Vždycky jsem si myslela, že je to prostě osel :-D krásný výlet. Pěkné psaní. Kdybych věděla jak, dam si tvůj blog do oblíbených ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úplně jinej svět to je :-) Ta holka v tom kočáře fakt vypadá dost mizerně. Hele já taky nevím, jak přesně vypadá mula, ale když nám je ukazovali na tý farmě, tak jsem byla v šoku jak velký jsou a přesně, taky jsem si myslela, že vypadají jako osli. Jsem ráda, že se moje psaní líbí a do oblíběných se dá dát vpravo google followers :-)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně