Přeskočit na hlavní obsah

Jak se Amík seznámil s mojí mámou

Amík_tchyně_Cliffs_of_Moher_Irsko
Amík s mojí mámou na Cliffs of Moher

Jak tak může Amík potkat svoji budoucí tchyni? Asi tak dva měsíce do našeho chození jsme měli rande. Tak jo, to by bylo normální, blbý na tom randeti bylo, že jsem se tak nějak pár hodin před tím docela hodně opila. Normální člověk by se nato rande vykašlal, ale to jsem přece Amíkovi udělat nemohla a tak jsem na rande šla s pocitem "to vyprchá." Nevyprchalo, naopak si to pěkně sedlo. 

Amík měl tehdy skvělej plán jít do kina na jeden z filmů v originálním znění s titulkama od jeho oblíbenýho americkýho režiséra. Plán se mu začal mírně hroutit, když mě uviděl jak se potácím ulicí a ještě pozdě. Nevim, ale mám pocit, že mi to, že jsem měla jedno malý pivo nevěřil. Každopádně o film přijít nechtěl a tak mě donutil jít a jelikož jsem přišla pozdě zbyly na nás ty děsný místa v první řadě. Uff, tak to teda nepřeju žádnýmu opilci, první řada a ještě na filmu o ponorkách a moři. Wes Andersson je i můj oblíbenej režisér, problém je, že jeho filmy jsou vždycky tak o půl hodiny delší než by mohly bejt a to se člověku s deseti promile a začínající motovicí násobí tak sto padesáti.

Amík mi dodneška neodpustil, že mu ten film úplně otrávila tim jak jsem do něj pořád drkala a řikala, že nemůžu najít titulky a že se mi z toho houpání vln dělá blbě.

Teď si nejsem úplně sto procentně jistá, ale je možný, že jsme odešli před koncem filmu. Vím jenom, že jsem odmítla jídlo a Amík jako pravej gentleman se rozhodl, že mě doprovodí domů neb moje vystřízlivění se nějak nekonalo nebo co, asi to bylo tou láskou.

Amík mě dotáhl k nám domů, pamatuju si, že chtěl přede dveřma prchnout, ale když viděl, že se netrefim klíčem do zámku, tak to vzdal a vešel do jámy lvové. 

Otevřeli jsme dveře a já troufale volala od dveří: "Mami, koukej koho jsem ti přivedla ukázat." Amík s tehdy skoro nulovou češtinou se jenom zmohl na "Dobrý den." Nějak se mu nechtělo do jeho druhý český věty: "Ukaž mi kozy." Já si po zdvořilostním představení mámy a Amíka lehla doprostřed obýváku na zem a ani opětovný nenápadný kopance jak od Amíka tak od mámy mě nedonutili do role tlumočníka. 

Ze zbytku večera mám jen mlhavý vzpomínky. Amík s mámou u stolu. Máma nabízí Amíkovi slivovici sama si nalejvá a kope do sebe jednoho na uvolnění. Ztuhlej Amík. Máma nabízí cigaretu. Amík lapá po cigaretě. Máma si taky zapaluje. Oba seděj naproti sobě a tiše kouřej. Amík zkouší něco česky. Máma nerozumí. Máma nezkouší anglicky nic. 

Ale co seznámení proběhlo a ledy jsme definitivně rozbili.

Irsko a Amík a jeho tchyně moje máma


Komentáře

  1. "ze se mi z houpani vln dela blbe" chi chi...to uz lepsi film pre teba vybrat nemohol...

    OdpovědětVymazat
  2. Lepší prověrku vztahu sis hned na začátek nemohla vymyslet :-D Že to bylo pečlivě plánovaný, že jo? :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Usedět film v kině je někdy pro mě i pro střízlivou celkem problém :-) Pěkný a úsměvný příběh, měj se fajn Ivana

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně