Náš první trek v Nepálu, Nagarkot-Namo Budha

Náš první nepálskej trek začal taxíkem směr Nagarkot, místo, ze kterýho jsou vidět Himaláje.  Tak mohli jsme to jít pěšky, ale zase jsme to nechtěli hned na začátku přepálit. Zvlášť když se vzalo v úvahu, že těch 25 km z Bachtapuru mělo převýšení něco přes 1000 metrů. Tak fyzičku jsme měli celkem nulovou, to zase jo.

Na Himaláje jsme oba byli natěšení jako blázen. Tajně jsem doufala, že uvidíme i Nangat Parbat, když o tom člověk slyší celý dětství, tak by to taky rád viděl no ne? Nagarkot, místo, ze kterýho jsou vidět Himaláje. Výhledy tam byly nádherný, člověk si připadal strašně malej. Hotel ve kterým jsme přespali se opravdu jmenoval výstižně "At the end of the universe" a opravdu se tak chvilkama člověk i cítil.

Pohled na Himaláje 

Přivstali jsme si a viděli svítání. Ano, kýčovitě to vypadalo, ale jak to může bejt kýč, když to udělala příroda? 

Ručně praný hotelový prostěradla, to sluníčko to fakt vybělí

Po zhlídnutí svítání nad Himalájema, jsme se vypravili na náš první tréninkovej trek Nagarkot-Namo Budha s přespáním v Dhulikelu. Plán to byl dobrej, sice ten trek nebyl na mapě a nebyl zrovna vrchol turistický sezony, tudíž nikde nikdo, ale v hotelu nám řekli, že je to jednoduchý prostě rovnou po místní stezce a ztratit se nemůžeme.

První tibetský vlaječky

Tak nasnídali jsme se a vyrazili, teoreticky jsme měli do cíle dorazit kolem 4 odpoledne. Cesta to byla strmá, nahoru a dolů, většinou po stovkách schodů, který místní zdolávali s ovcí nebo rovnou celým dřevníkem na zádech, naše batohy, ale byly mnohem těžší než nějaká ovce. Sluníčko do nás pražilo a ztratit se opravdu nedalo v každé vesnici, kde jsme se jenom hnuli z cesty už na nás místní volali, že takhle ne a děti nás vedli za ruku a ukazovali ten správnej směr. Jen to jídlo, nějak jsme zapomněli na jídlo. Došli jsme hladový a unavení do Dhulikelu. Přespali a vydali se dál.

Ženy ve svátečním jdou na svatbu

Namo Budha je třetím nejposvátnější putním místem pro tibetské budhisty v Nepálu. Součástí Namo Budhy je i chrám a klášter Tranghu Tashi Yangtse, kde žije přes 250 mnichů. Podle mě rozhodně stojí za zhlídnutí už jenom vůli těm vlaječkám, pravejm tibetskejm modlitebním vlaječkám.

Z Namo Budhy jsme se rozhodli vyrazit autobusem směrem Kathamandu. Tak natrénováno jsme měli, svaly nám definitivně narostly, tak proč to hrotit.

Autobusovou cestu jsem si zkrátila výukou nepálštiny, čímž jsem bavila celej autobus tak moc, že jsem si tam našla kamarádku, která se se mnou ještě pořád kamarádí přes facebook. Mimochodem zjevně jsme byla talentovaná, protože stařík přes uličku se málem počůral smíchy. 

Takže Nepal ramroso..neboli Nepal je krásnej!

Klášter Thrangu Tashi Yangtse