Přeskočit na hlavní obsah

Náš první trek v Nepálu, Nagarkot-Namo Budha

Nepal_Nagarkot

Náš první nepálskej trek začal taxíkem směr Nagarkot, místo, ze kterýho jsou vidět Himaláje.  Tak mohli jsme to jít pěšky, ale zase jsme to nechtěli hned na začátku přepálit. Zvlášť když se vzalo v úvahu, že těch 25 km z Bachtapuru mělo převýšení něco přes 1000 metrů. Tak fyzičku jsme měli celkem nulovou, to zase jo.

Na Himaláje jsme oba byli natěšení jako blázen. Tajně jsem doufala, že uvidíme i Nangat Parbat, když o tom člověk slyší celý dětství, tak by to taky rád viděl no ne? Nagarkot, místo, ze kterýho jsou vidět Himaláje. Výhledy tam byly nádherný, člověk si připadal strašně malej. Hotel ve kterým jsme přespali se opravdu jmenoval výstižně "At the end of the universe" a opravdu se tak chvilkama člověk i cítil.

Himalaje_Nagarkot
Pohled na Himaláje 
Přivstali jsme si a viděli svítání. Ano, kýčovitě to vypadalo, ale jak to může bejt kýč, když to udělala příroda? 

Nagarkot_hotelové_prostěradla
Ručně praný hotelový prostěradla, to sluníčko to fakt vybělí
Po zhlídnutí svítání nad Himalájema, jsme se vypravili na náš první tréninkovej trek Nagarkot-Namo Budha s přespáním v Dhulikelu. Plán to byl dobrej, sice ten trek nebyl na mapě a nebyl zrovna vrchol turistický sezony, tudíž nikde nikdo, ale v hotelu nám řekli, že je to jednoduchý prostě rovnou po místní stezce a ztratit se nemůžeme.

Himalaje
První tibetský vlaječky
Tak nasnídali jsme se a vyrazili, teoreticky jsme měli do cíle dorazit kolem 4 odpoledne. Cesta to byla strmá, nahoru a dolů, většinou po stovkách schodů, který místní zdolávali s ovcí nebo rovnou celým dřevníkem na zádech, naše batohy, ale byly mnohem těžší než nějaká ovce. Sluníčko do nás pražilo a ztratit se opravdu nedalo v každé vesnici, kde jsme se jenom hnuli z cesty už na nás místní volali, že takhle ne a děti nás vedli za ruku a ukazovali ten správnej směr. Jen to jídlo, nějak jsme zapomněli na jídlo. Došli jsme hladový a unavení do Dhulikelu. Přespali a vydali se dál.

Ženy ve svátečním jdou na svatbu
Namo Budha je třetím nejposvátnější putním místem pro tibetské budhisty v Nepálu. Součástí Namo Budhy je i chrám a klášter Tranghu Tashi Yangtse, kde žije přes 250 mnichů. Podle mě rozhodně stojí za zhlídnutí už jenom vůli těm vlaječkám, pravejm tibetskejm modlitebním vlaječkám.

Z Namo Budhy jsme se rozhodli vyrazit autobusem směrem Kathamandu. Tak natrénováno jsme měli, svaly nám definitivně narostly, tak proč to hrotit.


Autobusovou cestu jsem si zkrátila výukou nepálštiny, čímž jsem bavila celej autobus tak moc, že jsem si tam našla kamarádku, která se se mnou ještě pořád kamarádí přes facebook. Mimochodem zjevně jsme byla talentovaná, protože stařík přes uličku se málem počůral smíchy. 

Takže Nepal ramroso..neboli Nepal je krásnej!

Klášter Thrangu Tashi Yangtse 







Komentáře

  1. Pěkný den, nádhera a krásné fotky! :) To jsou místa, kde se prostě zpomalí čas... :)
    Mějte se krásně, Peťka :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, jsem ráda, že se oje fotky líbí. Nepál je opravdu zajímavé místo, ale má i stinné stránky o tom napíšu příště.

      Vymazat
  2. Nádhera. Vzpomínky na cestování vám navždy zůstanou. Je to něco, k čemu se člověk může stále vracet. Hlavně ale, když jsou fotky. Ty paměť pokaždé osvěží.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně a k tomu je dobrý si psát i deník, to tu paměť osvěží ještě líp navzdory Amíkovu posmívání typu můj milý deníčku :-)

      Vymazat
  3. Naprostý skvost! Muselo to být dokonalý! Rozhodně mám tohle místo také na svém listu! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Skvělý to bylo, dokonalý nevím? MMyslím, že nic není dokonalý a NEpál má definitivně i stinnou stránku, ale to má každý místo. Definitivně doporučuju!

      Vymazat
  4. Byste mohli dělat s mužem pro cestovku. S Vašim textem a fotkama bych se tam vydala hned!
    Nádhera :-)
    Jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, tak ráda se podělím a jsem ráda, že se to líbí!

      Vymazat
  5. Ještě nějaký cestopis prosím 😊

    OdpovědětVymazat
  6. Nádhera, děkuji za nakouknutí vašim putováním.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v ...

Rakovina je tak ošklivý slovo

Den poté V sobotu, 17. prosince sněží, venku je bílo, hraju si s mini chlapíkem ve sněhu. Je jeden den, od tý chvíle co jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. Sněží a sněží. Jsem absolutně vyšťavená, to samý Amík, jen mimi chlapík si hraje a chechtá se. Ne, nebudu si hrát na silnou a frajerku a tvrdit, že tenhle den nebo ten další byl jednoduchej. Zhroutila jsem se? Asi jo. Moc si toho nepamatuju snad jen, že se ve mně otevřela taková černá díra a já nevěděla jak jí zavřít. Netrvalo to dlouho, jen hodinu, dvě a pak absolutní vysílení. Brečela jsem. Brečela jsem dvakrát nejdřív kvůli tomu anglickýmu slovu "cancer." Den na to, jsem si to řekla česky :"Já mám rakovinu. Rakovinu. Mám rakovinu." To mě položilo znova. Hurá a sláva měla bych oslavovat, že se můj mozek rozděluje na dvě poloviny na tu anglicky mluvící a na tu českou. Jsem bilingvní je to oficiální. Tchán s tchyní nakoupili, uvařili. Tchyně u nás spala. V neděli večer jsem se rozhodla, že to...

Když vás chemoška pošle do háje aneb ne vždy se rande vyvede

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne. Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal. Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma tak ta šla taky a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype. Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff...