Randění s radiací

Terče pro tetování

Už je to tak randím, zase randím a zase to není s Amíkem. Amík má se mnou trpělivost, rohodl se, že mě nechá se vybouřit a pak půjdme zase dál. Ne, tak jako předtím, ale dál a spolu. Radiace, nový slovo, který se u nás doma posledních pár týdnů skloňuje i časuje, používá v jednotným čísle a hlavně v přítomnosti.

Radiace, takový děsný slovo a jak si na něj člověk zvykne. Než jsem se s tím slovem seznámila, měla jsem před očima jednu scénu z filmu s Meryl Streep. Nepamatuju si jméno filmu, jen to, že je během svojí práce ozářená a oni jí pak drhnou rejžákem v kádi s vodou. Několika kádích. Její kůže je celá červená a ona pak doma zvrací, nemoc z ozáření se to jmenuje, ten její stav, tuším. Jo, tak s tímhle v hlavě jsem šla na radiaci. Onkologická radioterapie se to jmenuje česky, konečně ani angličtina v tomhle není vzdálená a oncological radiation zní stejně ponuře.

Co, ale není ponurý jsou lidi, kteří na tomhle oddělení pracují a to jsem zjistila hodně rychle už během simulace. Mimochodem taková simulace je děsně důležitá součást terapie, kde vaše tělo naměří a sladí s radiační mašinou. Udělají vám tetování, teda alespoň v týhle nemocnici jo. Ne, to tetovaní není vůbec cool a vůbec tu možnost nějakýho super obrázku nenabízejí. "Až budete po radiaci, tak si s tím dělejte co chcete, ale teď na tu kůži nehrabejte, ta je teď naše." Jsem se dozvěděla jako odpověď na svoji děsně vtipnou otázku.  Mám na hrudní kosti tři pidi tečky, stejně jako na žebrech, takovej jakoby vytetovanej čtverec tam je. Kupodivu těch pár teček bylo docela cejtit a nějak mě zarazily v nápadu jít do dalšího a většího obrázku. Ten nápad se ale vrátil, když jsem zjistila, že to bolelo, protože to tetovali po staru, chápej s jehnou a bravou ne s tou super děsně novou mašinkou, kterou mají tetovací salóny. Během simulace mi hrála hudba. "Klidně mi tam pusťte cokoliv, ale ne country." Odpověděla jsem rozhodně, na otázku, co chci během simulace slyšet. Jo, vytvořili mi scan a nějakou šablonu, ležela jsem na zádech s rukama nad hlavou přidržených v držácích. "Hlavně se nehejbejte." Jak já nesnáším takovýhle pokyny, vždycky se mě okamžitě začne všude svědit, svaly se chvít a nohy třást, jo a kejchnout se mi taky chce. Simulace proběhla hladce, bez hnutí jsem ležela jen tak dvacet minut a bylo. Otetovaná a počmáraná jsem vyšla ven. Ty čmáranice jsem si musela nechat, to, abychom ot mohli s Amíkem dokumentovat, ono to tetování totiž fakt není vidět.

Další šatna, další župany

14. června jsem začala s randěním na ostro. Moje prso používáme v noci místo lampičky. Pokaždý, když ho vytáhnu, to prso nebo ten prs, sakra mě ten spisovnej tvar nejde přes pusu, tak osvítím fosforeskujícím světlem naši ložnici, nemusím ani zdůrazňovat, jak krásně u takovýho světla usíná mini chlapík, to je jedna báseň.

Bohužel realita je tristní neb já nesvítím a mini chlapík usíná hodinu až tři. Místo svícení dostalo moje prso krásnou barvu Němce po prvním dni u moře.

Až na ten obrázek zvracející Meryl Streep jsem si ale tak nějak představovala, že to bude docela jednoduchý, vždyť co to je 20 dní, 20 sezení, 5 krát tejdně v porovnání s chemoterapií? No, není to taková brnkačka. Moje nálada se v prvním týdnu léčby propadla, moje nadšení do další léčby bylo neexistující. Ne, fakt to není legrace a hlavní vedlejší účinek radiace, teda únava, mě fakt dostává do postele. Pravidelně jeden den v tejdnu padnu a nemůžu se zvednout, prostě to nejde. Je to tak blbý, že si v hlavě rozmejšlím jak moc se mi to chce čůrat a představa nočníku mě nijak neděsí, dokonce jsem i koketovala s myšlenkou vyhrabat mini chlapíkovy dávno zapomenutý plíny.

Co je ale nejhorší je čekárna v radiačním oddělení, ano všichni se snaží, ale pro mě je to setkávání se s lidma s rakovinou. S rakovinou, která je vidět. Není to ta rakovina z chemoterapie, kde lidi sedí s kapačkou v ruce na ambulatním oddělení. Ne, tohle je rakovina rakovin, rakovina rakovinový nemocnice, což je nemocnice do který chodím. Rakovina, kde 25 letýmu klukovi chybí čelist a úplně nejhorší rakovina. Rakovina dětí. Taková rakovina, kdy jdete do čekárny, s velkýma oknama a krásnejma gaučema, fotkama kytek a pěknejch křesel na kobercích a vy vidíte rodiče a babičku a prázdnej kočárek, jehož obyvatel leží někde pod tou zářičkou s barevnejma nálepkama, který si tam nalepí pro pobavení. Taková rakovina, kdy vidím mámu, která nazouvá spící holohlavé holčičce botičky.

Moje randění s radiací se touhle středou překlenulo za polovinu. Už je to skoro za mnou, už to mám skoro z krku. Skoro.....

Mezitím "skoro" se moje prso prý možná srazí a možná změní barvu a mě je to tak jedno. Jen jedno si přeju strašně moc, aby se ten můj druhej prs nezbláznil a nezačal žárlit na všechnu tu pozornost soustředěnou a věnovanou tomu prvnímu.

Ať nezačne žárlit