Přeskočit na hlavní obsah

Randění s radiací

onkologická_radiace
Terče pro tetování

Už je to tak randím, zase randím a zase to není s Amíkem. Amík má se mnou trpělivost, rohodl se, že mě nechá se vybouřit a pak půjdme zase dál. Ne, tak jako předtím, ale dál a spolu. Radiace, nový slovo, který se u nás doma posledních pár týdnů skloňuje i časuje, používá v jednotným čísle a hlavně v přítomnosti.

Radiace, takový děsný slovo a jak si na něj člověk zvykne. Než jsem se s tím slovem seznámila, měla jsem před očima jednu scénu z filmu s Meryl Streep. Nepamatuju si jméno filmu, jen to, že je během svojí práce ozářená a oni jí pak drhnou rejžákem v kádi s vodou. Několika kádích. Její kůže je celá červená a ona pak doma zvrací, nemoc z ozáření se to jmenuje, ten její stav, tuším. Jo, tak s tímhle v hlavě jsem šla na radiaci. Onkologická radioterapie se to jmenuje česky, konečně ani angličtina v tomhle není vzdálená a oncological radiation zní stejně ponuře.

Co, ale není ponurý jsou lidi, kteří na tomhle oddělení pracují a to jsem zjistila hodně rychle už během simulace. Mimochodem taková simulace je děsně důležitá součást terapie, kde vaše tělo naměří a sladí s radiační mašinou. Udělají vám tetování, teda alespoň v týhle nemocnici jo. Ne, to tetovaní není vůbec cool a vůbec tu možnost nějakýho super obrázku nenabízejí. "Až budete po radiaci, tak si s tím dělejte co chcete, ale teď na tu kůži nehrabejte, ta je teď naše." Jsem se dozvěděla jako odpověď na svoji děsně vtipnou otázku.  Mám na hrudní kosti tři pidi tečky, stejně jako na žebrech, takovej jakoby vytetovanej čtverec tam je. Kupodivu těch pár teček bylo docela cejtit a nějak mě zarazily v nápadu jít do dalšího a většího obrázku. Ten nápad se ale vrátil, když jsem zjistila, že to bolelo, protože to tetovali po staru, chápej s jehnou a bravou ne s tou super děsně novou mašinkou, kterou mají tetovací salóny. Během simulace mi hrála hudba. "Klidně mi tam pusťte cokoliv, ale ne country." Odpověděla jsem rozhodně, na otázku, co chci během simulace slyšet. Jo, vytvořili mi scan a nějakou šablonu, ležela jsem na zádech s rukama nad hlavou přidržených v držácích. "Hlavně se nehejbejte." Jak já nesnáším takovýhle pokyny, vždycky se mě okamžitě začne všude svědit, svaly se chvít a nohy třást, jo a kejchnout se mi taky chce. Simulace proběhla hladce, bez hnutí jsem ležela jen tak dvacet minut a bylo. Otetovaná a počmáraná jsem vyšla ven. Ty čmáranice jsem si musela nechat, to, abychom ot mohli s Amíkem dokumentovat, ono to tetování totiž fakt není vidět.

rakovina_prsu
Další šatna, další župany

14. června jsem začala s randěním na ostro. Moje prso používáme v noci místo lampičky. Pokaždý, když ho vytáhnu, to prso nebo ten prs, sakra mě ten spisovnej tvar nejde přes pusu, tak osvítím fosforeskujícím světlem naši ložnici, nemusím ani zdůrazňovat, jak krásně u takovýho světla usíná mini chlapík, to je jedna báseň.

Bohužel realita je tristní neb já nesvítím a mini chlapík usíná hodinu až tři. Místo svícení dostalo moje prso krásnou barvu Němce po prvním dni u moře.

Až na ten obrázek zvracející Meryl Streep jsem si ale tak nějak představovala, že to bude docela jednoduchý, vždyť co to je 20 dní, 20 sezení, 5 krát tejdně v porovnání s chemoterapií? No, není to taková brnkačka. Moje nálada se v prvním týdnu léčby propadla, moje nadšení do další léčby bylo neexistující. Ne, fakt to není legrace a hlavní vedlejší účinek radiace, teda únava, mě fakt dostává do postele. Pravidelně jeden den v tejdnu padnu a nemůžu se zvednout, prostě to nejde. Je to tak blbý, že si v hlavě rozmejšlím jak moc se mi to chce čůrat a představa nočníku mě nijak neděsí, dokonce jsem i koketovala s myšlenkou vyhrabat mini chlapíkovy dávno zapomenutý plíny.

Co je ale nejhorší je čekárna v radiačním oddělení, ano všichni se snaží, ale pro mě je to setkávání se s lidma s rakovinou. S rakovinou, která je vidět. Není to ta rakovina z chemoterapie, kde lidi sedí s kapačkou v ruce na ambulatním oddělení. Ne, tohle je rakovina rakovin, rakovina rakovinový nemocnice, což je nemocnice do který chodím. Rakovina, kde 25 letýmu klukovi chybí čelist a úplně nejhorší rakovina. Rakovina dětí. Taková rakovina, kdy jdete do čekárny, s velkýma oknama a krásnejma gaučema, fotkama kytek a pěknejch křesel na kobercích a vy vidíte rodiče a babičku a prázdnej kočárek, jehož obyvatel leží někde pod tou zářičkou s barevnejma nálepkama, který si tam nalepí pro pobavení. Taková rakovina, kdy vidím mámu, která nazouvá spící holohlavé holčičce botičky.

Moje randění s radiací se touhle středou překlenulo za polovinu. Už je to skoro za mnou, už to mám skoro z krku. Skoro.....

Mezitím "skoro" se moje prso prý možná srazí a možná změní barvu a mě je to tak jedno. Jen jedno si přeju strašně moc, aby se ten můj druhej prs nezbláznil a nezačal žárlit na všechnu tu pozornost soustředěnou a věnovanou tomu prvnímu.

Ať nezačne žárlit

Komentáře

  1. Aničko, když jsi psala o radiaci, taky jsem si představovala, že to asi nic moc není a určitě to není tak strašné jako chemoterapie. Tak jsem poučena. Držím palce, ať ta druhá polovina uteče a vše skončí.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc krásně jsi popsala realitu, kterou vnímáš. Fakt krásně, i když se to nečte úplně s příjemným pocitem. Vydrž tu druhou polovinu, po dokončení bude už jen líp a líp. Děláš to vše přece jen pro uzdravení. Úplné uzdravení, to ti fakt přeju!!! Měj se co nejlíp, Ivana.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To věřím, že číst tohle není jednoduchý..a vydržím neboj, vydržím! Děkuju!

      Vymazat
  3. Držím palce, všechny které mám.

    OdpovědětVymazat
  4. Aničko, nedovedu si představit , co prožíváš, ale vím, že jsi statečná a máš kolem sebe milující rodinu. A to je myslím, velká základ pro tvé uzdravení. Věřím ti. Určitě všechno dobře dopadne. Moc vás zdravím za velkou louži. Iva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, mám kolem sebe skvělý lidi a jsem za to neuvěřitelně vděčná to mi věř! A děkuju moc!

      Vymazat
  5. Hrozně mě to bolí i za tebe. Věřím, že se to zlepší. Jsi můj vzor, jsi neskutečně silná žena. Tvoje fotky a tvoje články mě vždy nutí přemýšlet. Držím palce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc..a zlepší se to, vlastně už teď je to lepší!

      Vymazat
  6. ...beruško vždycky mě to moc hodně přiměje přemýšlet o životě a vážit si jak to mám i když jsem začala číst ve stavu nespokejná s tím jak to mám...objala bych tě, ty ptáčátko statečný:) Káťa

    OdpovědětVymazat
  7. Jak já se těším, až tu budou zase veselý příspěvky! Moc bych Ti to přála, aby už ty hrůzy netrvaly dlouho a aby jsi byla co nejdřív dočista zdravá. Drzim moc palce a bojuj!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně