Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsme prali aneb život klasickýho newyorčana

Klasická prádelna zevnitř
Občas mívám takovej moment, na kterej se pak dívám zpětně a řikám si: "Pane bože, já jsem byla takovej vůl!" Je to většinou moment, kdy mi ostatní kolem tvrdí, že to co tvrdim je hovadina, ale já si stojím za svym a vím, že mám pravdu. No a pak si na ten moment vzpomenu a je to tady. Jeden takovej moment si úplně jasně pamatuju. Tchýně, kromě toho, že na první pohled nenáviděla náš byt ještě měla chytrý otázky jako: "A kde tady budete prát? Čekáte dítě a až se narodí, tak budete prát pořád!" Já i Amík:" Hele to je v klidu prádelna je tady za rohem." Já ještě dodávám s takovym tim super pocitem hrdinky filnu: "Aspoň konečně budeme žít jako pravý newyorčani!" Ten znechucenej výraz, kterej na mě hodila tchýně, vypovídal za všechno. Já byla takovej vůl!!!!!

Když jsem nadšeně oznámila svojí mámě, kde budeme bydlet, tak její první otázka kupodivu směřovala k praní. "Hele až se malej narodí, tak budeš prát, kde? " "Hele, mami, to neřeš. Za rohem máme prádelnu a to bude úplně v klidu." A opět sem nadhodila svoji oblíbenou frázi: "Chápeš jako pravý newyorčani! Jako z filmů!" Já byla fakt ale takovej vůl!!!

Tak jo měli jsme pěknou kliku v předešlym bytě byla dole v domě prádelna, ale co zvladají to tak všichni, tak proč ne my? A navíc budeme konečně žít jako všichni okolo.

V New Yorku není obvyklý mít v bytě pračku, jednak na to byty nemají přizpůsobený přívody vody a jednak si lidi nechtějí pořizovat drahý a ne lehce přestěhovatelný spotřebiče, když se beztak většinou budou stěhovat během dalších několik let. Řešením jsou pak prádelny, v některejch čtvrtích jsou prádelny na každym rohu v některejch se hledají už hůř a to většinou v okolí vysokejch věžáků, protože ty mají zásadně prádelny v domech.

Každej víkend jsou po New Yorku vidět davy lidí s pytlema na zádech, popřípadě s vozejčkem jak nesou nebo vezou svojí várku špíny do prádelny. A tak i my jsme se připojili.

Moje nadšení ze života pravý a nefalšovaný newyorčanky trvalo asi tak dvě vyprání. Je sice fajn mít takovou prádelnu za rohem, ale to vyprání trvá 40 minut, kdy jsem si sice mohla zaběhnout domů, ale hned jsem zase musela odběhnout zkontrolovat, jestli se to vážně pere nebo ne. A to nemluvim o tom, když byly všechny pračky zabraný! Pak sušička a znova a těch drobnejch co to sežralo!  Po třetim pokusu života pravejch newyorčanů jsme se začali ohlížet jak na to vyzrát a dokonce jsme se rozhodli použít služeb přines prádlo, oni vyperou a složí. Neboli služeb, který využívá každej newyorčan. Hurá konečně jsme žili pravej newyorskej život "zaplať a připlať si navíc za všechno!"

Tak jo služeb jsme využívali, navíc platili s rozumem, tak nějak to šlo. Amík začal čím víc mi rostlo břicho tím víc prát a pak to přišlo. Narození mini chlapíka. Pane jo, to bylo něco. Takový mimino toho pochčije, to bylo k neuvěření. Ano, mámo a tchyně měly jste pravdu. A já bylo takovej vůl.

Ano, po narození mini chlapíka jsme definitivně začali žít ten pravej newyorskej život "připlať si víc a pokud možno choď často na návštěvy k lidem, který maj doma pračku!" Naštěstí tchýňovci žili poměrně blízko a my spojili příjemný s užitečnym a na návštěvy jsme začali vozit hromady mini chlapíkova prádla. A tady musim ocenit tchýňovce neb oni kdykoliv jeli k nám tak si i odvezli hromady prádla a přivezli ho taky.

Ach jo já byla takovej vůl. Ale pochopila jsem jedno, chci žít život nepravýho newyorčana vyjde to levněji, čas strávím daleko líp a hlavně mám pračku a sušičku doma! A kamarádům nabízím vyprání a pokecání u kafe a bez fronty!



Komentáře

  1. Jo, já taky teprve s vlastními dětmi pochopila spoustu věcí, co mi máma říkala :-D asi není nad vlastní zkušenosti...

    OdpovědětVymazat
  2. V našem baráčku už také potřebujeme vyměnit pračku. Nebaví mě, jak se každých 30 minut musí obnovovat praní, protože software nefunguje. Rovnou si vezmeme na alze i sušičku. Bude to sice stát hodně peněz, ale přes slevovykupon.cz dokážeme ušetřit nějakou korunku.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně