Přeskočit na hlavní obsah

Norman Rockwell a jeho muzeum

Ateliér Normana Rockwella
Podle mě neřekne žádnej obraz víc "Amerika" než cokoliv od Normana Rockwella, za nás jednoho z nejlepších malířů USA. Takže, když jsme cestou do Maine míjeli jeho muzeum, bylo jasný, kde se zastavíme. Pro mě, Amíka a mini chlapíka už to bylo podruhý, jen máma si dala muzejní premiéru a nelitovala.

Norman Rockwell, ne, nebudu sem dávat data jeho narození a úmrtí, to si může konečně člověk najít sám. Norman Rockwell byl malíř, ilustrátor a fotograf a ve všech třech vynikal. Byl taky úžasným pozorovatelem lidí. Jeho obrazy vyprávějí příběhy, jsou to vlastně celé knížky a povídání na plátně. Námětem je život, život v Americe, život na malym městě, ale nejen to. Nic neřekne víc "Boj za rovnoprávnost černochů v USA" než obraz malý holčičky, oblečený do nažehlených bílých šatů, vlasy spletené do copánků s mašlemi na konci. Krásná malá holčička a její první den ve škole, jenže ona jde doprovázená policejní eskortou, je na ní hazený shnilý ovoce, protože..protože jde poprvé do školy, která není pouze pro černochy...
Cesta do školy

Norman Rockwell pracoval přes 50 let jako tvůrce obálek časopisu "The Saturdy Night Post." Škoda, že už umřel, takovej časopis bych bývala ráda odebírala.

Muzeum Normana Rockwella je ve Stockbridge, Massachussets a rozhodně stojí za to se tam zastavit už jenom kvůli mini chlapíkově dílu, který visí v dětské dílně. Mimochodem dětský dílny jsou v každém muzeu a musím říct, že mě by se jako dítěti opravdu líbily.





Důkuvzdání


Tak úchop má dobrej, talent se projevuje už v ranném věku



Pyšný tvůrce

Hlídačka v ateliéru 
Park




Komentáře

  1. Obraz pána pozorující obraz nemá chybu. :)

    BY CORRA

    OdpovědětVymazat
  2. To je neskutečná tvorba, skoro jako fotografie.:)

    Jinak vám to se synem opravdu sluší!

    OdpovědětVymazat
  3. Takové muzeum bych si dala líbit. Už jen z toho, co jsi vyfotila mi mrazí v zádech

    OdpovědětVymazat
  4. parada, hned bych se tam sla podivat...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně